„Důvěra jako podmínka sociální práce“ je podtitul letošní konference ČAS. Souhlasila bys s tímto tvrzením, nebo máš k němu nějakou polemiku, vidíš další nebo důležitější podmínky sociální práce?
S tím se nedá nesouhlasit. Připadá mi důležité, aby důvěra byla oboustranná, abychom i my pracovníci důvěřovali klientům minimálně v tom, že dělají, co můžou, i když to tak z našeho pohledu nemusí vypadat. Pro mě je důvěra v klienty možná díky porozumění tomu, v jak obtížné situaci se nacházejí, jak malé nebo žádné možnosti měli tuto situaci změnit a jak málo jsme jim v tom jako společnost nápomocni.
Je budování důvěry řemeslo, nebo talent pracovníka? Dá se to naučit, dá se to předat?
Myslím, že se to nemusí moc učit, pokud pracovník nebo pracovnice, mají zájem a chtějí důvěru budovat, tak myslím, že už to jde samo. Potkávám i pracovníky nebo pracovnice, kteří zřejmě důvěru za důležitou nepovažují, klienty hodnotí, soudí a přistupují k nim z pozice moci a bez porozumění. Mají pocit, že když klienta poučili a řekli mu, co má dělat a pořídili si o tom důkaz, tak je už jen jeho chyba, pokud to nedělá a musí nést důsledky.
Doteď jsme mluvily především o důvěře ve smyslu vztahu mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem. Pro úspěšnost sociální práce jsou ale velmi důležité i další úrovně a podoby důvěry – třeba důvěra mezi obory, mezi institucemi. Jak se Ti daří budovat důvěru v mezioborové spolupráci?
To v současnosti asi i vzhledem k mé pracovní pozici, kdy už nejsem v přímé práci s klienty, vnímám jako nejobtížnější. Dlouhodobě o mezioborovou spolupráci usilujeme, realizujeme projekty, které jsou na spolupráci zaměřeny, a jsme hodně aktivní při vytváření podpůrných sítí pro naše klienty. Důvěra s ostatními aktéry se ale buduje jen velmi těžko a pomalu. Myslím, že je to stejně jako u budování důvěry s klientem o snaze pochopit pozice a situaci těch ostatních a mít k nim respekt.
V Ratolesti organizujeme případové konference, které já facilituji, a snažím se, aby se na nich rodiny a hlavně děti, se kterými spolupracujeme, cítily bezpečně a respektovány. Vždycky ale záleží také na dalších odbornících a musím říct, že v úloze toho, kdo má bezpečné a spolupracující prostředí zabezpečit, často selhávám. Někteří z účastníků mají problém přijímat jako partnery i mě a moje kolegyně sociální pracovnice, natož pak klienty. Ale potkáváme se naštěstí i s řadou fajn odborníků. Naposledy jsem byla velmi mile překvapená jednou paní učitelkou z jedné z brněnských segregovaných škol s dost špatnou pověstí, která byla velmi podpůrná, zabývala se individuálními potřebami své žačky a měla velké porozumění pro situaci její rodiny bez odsudků a moralizování.
Další úrovní je důvěra veřejnosti v sociální práci, v to, že to je účinný a efektivní způsob, jak řešit problémy jedinců i skupin i některé celospolečenské problémy některých z nás. Jsi v tomto ohledu spokojená s tím, jakou důvěru má stát, samosprávy i veřejnost v sociální práci? Co by se v této oblasti dalo udělat pro to, aby byla ještě vyšší?
No tak to je další bolest naší práce a něco, co nás všechny hodně vyčerpává. Myslím, že důvěra státu a samospráv v sociální práci se ukazuje nejen ve finančním ohodnocení, ale také v tom, jak často sahá stát po jiném nebo žádném řešení, což může být sice v danou chvíli levnější, ale v budoucnosti vyjde rozhodně dráž. Cílové skupiny, se kterými pracujeme, nejsou populární u veřejnosti, a tak nemá politická reprezentace zájem prosazovat strategie, které by stály peníze a jejich výsledky by se projevily až po delší době. I když jsou často data a zkušenosti, které prokazují, že se řešení vyplatí, zdá se, že nikoho nezajímají.
Naším úkolem jako sociálních pracovníků je upozorňovat na slabá místa v systému, která zhoršují situaci našich klientů, což často děláme, ale zatím s ne moc velkým úspěchem. Co můžeme jako sociální služby ještě udělat, je pracovat na svém oborovém sebevědomí a prezentaci, to vnímám jako slabá místa na naší straně.
Stejně tak důležitá je i důvěra samotných sociálních pracovníků ve stát, samosprávy a veřejné instituce. Je v tomto ohledu situace v Česku uspokojivá? Co dělat pro zvýšení této důvěry?
Důvěra sociálních pracovníků ve stát, samosprávy a veřejné instituce je hodně nízká a nedivím se tomu. Denně se setkávají s tím, jak nefunkční je systém podpory těch nejzranitelnějších a často jsou svědky toho, jak k jejich klientům i k nim samotným samospráva nebo veřejné instituce přistupují. Za dobu, po kterou se v sociální práci pohybuji, se situace lidí, hlavně rodin s dětmi, velmi zhoršila a sociální pracovníci se často ocitají v bezvýchodných situacích a naráží na nefunkční systém. Pro zvýšení důvěry bude zřejmě potřeba víc než papírová srdíčka od ministra práce a sociálních věcí ke světovému dni sociální práce. A nebude to ani letáková kampaň jedné z brněnských městských částí, která má informovat žáky z brněnských segregovaných škol o tom, že přece mohou navštěvovat doučování, zatímco je dále necháme bydlet v otřesných podmínkách na ubytovnách, a docházet do segregovaných škol, možnost přece dostali. Nebude to ani aktivita městské policie, která se chystá jednou za čtvrt roku obejít brněnské ubytovny a děti, které nebudou ve škole, tam dopravit. A nebude to ani plot, který vyrostl minulý týden na pozemku města a odděluje jednu z brněnských ubytoven od domů z městskými byty.
To zní dost drsně. K hříchům veřejné správy bych přidala případ frýdecko-místecké radnice, která vydala vyhlášku o zákazu žebrání a bivakování. Seznam podobně nefunkčních, nechytrých a někdy i nebezpečných a škodlivých snah o řešení sociálních problémů by byl dlouhý. Jenže my děláme sociální práci a abychom v tom pokračovali, měli bychom zůstat alespoň profesionálně optimističtí. Neměla bys na závěr nějaký příklad dobré praxe v budování důvěry mezi institucemi?
Jo, díky za tuhle otázku, protože bych nechtěla, aby to vyznělo, že naše práce nemá smysl, i když teda přiznávám, že někdy ten profesionální optimismus musím v sobě hodně hluboko dolovat. O co v Ratolesti hodně usilujeme a co se nám daří hlavně tam, kde dlouhodobě spolupracujeme s konkrétními pracovníky OSPOD, je důraz na naslouchání dětem a jejich zapojení do řešení jejich životní situace. Postupně se snažíme vysvětlovat ostatním aktérům, proč je to důležité a proč nemá často smysl dělat případové konference bez dětí nebo s dětmi ve formě kázání odborníků o tom, co by se mělo stát. V květnu chystáme hned dvě interaktivní případové konference, kde bude hlas dítěte mnohem více slyšet, budeme pracovat s potřebami a přáními konkrétních dětí a doufám, že se podaří i to, aby byly aspoň částečně vyslyšeny a došlo k lepšímu porozumění jejich situace ostatními účastníky – v těchto konkrétních případech hlavně zástupci škol. Jsem ráda, že nám dvě pracovnice daly důvěru a že spolu s námi věří, že to má smysl.
Děkuji za rozhovor!
Za ČAS se ptala Martina Zikmundová.
Mgr. Věra Růžičková
Vystudovala FSS MU obor Psychologie – Sociální práce a sociální politika. Od roku 2003 pracuje v Ratolesti Brno, nejprve 10 let jako vedoucí Nízkoprahového klubu Pavlač v brněnské sociálně vyloučené lokalitě, v současnosti na pozici odborné ředitelky služeb. Je také lektorkou a hodnotitelkou kvality ČAS.