Nebylo nic nalezeno.

Rozhovor s Alešem Herzogem

Radost mám z každého nemechanického setkání s klientem, kdy jsme se potkali já jako pracovník a on jako klient. Tedy z každé případové práce. Nejsme "automaty na buchny"!

Aleši, vyhrál jste ČASOVANOU BOTU. Ale co to znamená?
Znamená to, že máme v kanceláři na skříni dlažební kostku s Aleninou prochozenou gladiátorkou. A taky novej telefon, který vůbec neumím ovládat.
Ale kdybych měl mluvit o tom, co to znamená pro mě, tak musím říct, že nevím… zpočátku strach, že ji dostanu, pak zděšení, když jsem ji dostal, následně docela dobrý pocit, radost, na koncertě Tří sester dokonce euforie. Nejdůležitější je pro mne, že mi dala hlas spousta lidí, což znamená, že jsem v oboru nenaštval úplně všechny. :-)
Taky je to příležitost k retro ohlédnutí, jak jsme cenu vymýšleli, na první ročníky. Měl jsem velkou radost, že mi napsala gratulační esemesku Bára Jindrová, která cenu taky vyhrála, a o které jsem dlouho neslyšel…

Jak jste se dostal k profesi?
Aleš Herzog Jsem vzděláním inženýr ekonomie, mám k práci spíš manažerský přístup. Jak se říká o ekonomech, jediné co se naučili, je „změřit, zvážit a zařadit do tabulky, a to jim na celý život vystačí“. Nechtělo se mi během studia trávit celé prázdniny po brigádách, a tak jsem vzal na půl úvazku vedení blanenského Prevcentra. Bylo mi tehdy jedno, jestli to budou sociální služby, nebo ekologie, chtěl jsem jen dělat něco veřejně prospěšného. Říkal jsem si, že to bude pohoda, že budu vydělávat v průběhu celého roku, v létě spousta volného času a peněz, ale naopak. To bylo v roce 1998. Na konci roku 99 jsem se chtěl na to vykašlat, jel jsem na školení do Německa, kde jsem doufal, že se konečně dozvím, jak tu práci dělat, jak pracovat v nízkoprahových klubech. A tam mi došlo, že to nikdo vlastně neví, a nikde o tom není nic napsáno. Hrozně mně to naštvalo a řešil jsem dilema, zda odejít, nebo se „zakousnout“ a snažit se něco tvořit. A zvítězila druhá možnost, a tak jsem začal naplno věnovat metodice v klubu PVC, organizovat pracovní skupinu NZDM, pak přišel Gabriel…

Proč jste přešel z klubu do drogové sféry?
Není to proto, že by mne kluby přestaly bavit, naopak. Čím víc mám pocit, že klubům rozumím, tím víc mne to baví.
Ale začal jsem si v NZDM připadat trochu jako „zasloužilej umělec“, ten co „všude byl“, od „všeho má klíče“, a protože mi bylo zrovna 30, řekl jsem si, že by bylo nejlepší začít od nuly někde jinde. Šlo mi o to „nezdřevěnět“, bojovat, naučit se nový věci…
Ale pak ty hlavní důvody: Bude to znít nekolegiálně, ale kdyby se měly kvůli málo penězům rušit nízkoprahové programy v ČR, myslím, že ty poslední, které by zůstaly existovat, jsou nízkoprahové služby na otevřené drogové scéně, čili i my. (I když v ČR nikdo neví :-D) Pokud k nám do ČR přijde epidemie HIV/AIDS, tak jako v jiných státech, půjde nejspíš přes nás. Jsme nárazníkové pásmo. Věřím ve velký smysl a důležitost téhle práce. Možnost vést Terén Sananimu jsem beru jako velkou osobní výzvu.
Druhý důvod je taky významný: Otevřená drogová scéna znamená neuvěřitelnou „laboratoř kontaktní práce“. Každý den v terénu znamená přes 100 setkání s klienty a šanci vyzkoušet otevírání a rozvíjení kontaktu. Ale hlavní nádraží není místo, který by bylo příliš naděje. Pokud jdete za týden 3x do terénu na hlavák, zahráváte si s vyhořením. Děje se tam až příliš zlých věcí, příliš mnoho lidí tam ubližuje sobě i jiným.

Jaké to je být po 10 letech v kanceláři opět na ulici?!
Nestrávil jsem 10 let v kanceláři, měl jsem služby v klubu PVC, občas v kontaktní místnosti blanenského terénního programu pro uživatele drog, ale budiž :-) Jinou realitu znamená především otevřená drogová scéna. Život významné části našich klientů je příliš koncentrován na pouhé tři činnosti: vydělávání peněz na drogy, nákup drog, aplikaci drog. Vše ostatní je pro ně „nadstandard“. Mnoho teoretických pouček, z nich některé jsem měl v hlavě sám, a mnohé pravidelně slyším od kolegů (hlavně lidí z terapeutického světa), v tomto prostředí neplatí nebo platí velmi omezeně. Na druhou stranu jsem rád, že metody a nástroje, které jsme vyvíjeli v nízkoprahových službách, fungují: kontaktní práce, kontaktní rámce, práce s režimem, práce s výchovnou situací, samozřejmě motivační rozhovory.
Aleš HerzogJinak musím říct, že na ulici je mi příjemně, je to adrenalin a příjemné setkání s kolegy. Je to rituál, od „vydání“ na cestu, přes samotnou akci po návrat a zápis toho, co se stalo.
Hrozně obohacující je také práce s mými etnickými kolegy - s Migelem a Alenou s Romského terénu, nebo Světlanou a Sašou z „ruskojazyčného terénu“. Vycházejí z jiné mentality, jinak o věcech uvažují. Migel říká: „Chceš-li pracovat s romskými klienty, musíš se slušně obléct a mít pěkný boty.“ Když vypadáš jako trdlo v mikině s kapucí s roztrhanejma zasranejma prestižema, tak Tě nebudou respektovat. K rusky mluvícím klientům je nutné se chovat velmi zdvořile, korektně, dát poznat upřímnou snahu pomoci. Jeden z těchto klientů se nám otevřel až ve chvíli, když jsem si všiml, že si dává do krku a iniciativně mu nabídl improvizovaný tlakový obvaz, kdyby si někdy omylem trefil tepnu. Ocenil zájem.

Znáte výborně programy NZDM a nyní řídíte kontaktní HR program Sananimu v Praze. Mohl by jste se pokusit popsat tři základní rozdíly v přístupu k klientovi v obou službách?
Rozdíly jsou jasné. Klienti na otevřené drogové scéně jsou z větší části dospělí lidé, závislí na drogách, jimž podřizují méně/více/zcela svůj stávající život, s mnoha sociálními a zdravotními handicapy. Klienti v NZDM jsou děti nebo dospívající, kteří usilují co nejzajímavěji prožít (nebo co nejméně bolestivě přetrpět) své dospívání a přitom plní více/méně úspěšně své vývojové úkoly.
Druhý rozdíl je vstupování do kontaktu. Při práci s mládeží vstupujeme do kontaktu (navozujeme kontakt) často pozorováním: „Ty jo, máš dobrý tričko. Nebo „Ten Tvůj batoh, ten se brzo rozpadne“. V nízkoprahových drogových službách vstupují pracovníci mnohem častěji do kontaktu mechanicky, otázkou „Co potřebuješ(te)?“, „Máš(te) kód?“ „Co ještě?“ a vyčkávají, zda klient bude iniciativní, zda budou chtít něco dalšího. Ale samozřejmě ne všichni. Moje kolegyně Alena a Káča umí výborně navozovat kontakt tónem hlasu. Když slyším, jak se klientů empaticky zeptají „Jak se máš?“, nejradši bych odstrčil klienta a sám jim začal vykládat, co mně pálí:-)
Další velký rozdíl, který jde ale napříč, je mezi terénem a nízkoprahovými centry. Vždycky, když máš klienty ve svém baráku, a musíš je omezovat pravidly, vznikají konflikty. Za čtyři měsíce, co pracuji v terénu, se maximálně párkrát na nás nějaký klient křivě podíval či byl trochu sprostej, kdežto v Káčku zažili mnoho agrese. Terén má velkou výhodu, můžeme ke klientům přistupovat s větším vnitřním klidem, protože za jejich chování nezodpovídáme.

Jsou nějaké oblasti, kde NZDM za HR službami pokulhává?
Jak to říct? Nejde to srovnávat pouze s HR službami, ale s celými drogovými službami. V NZDM nejsou zkrátka doktoři a terapeuti, kteří to dělají 15 a víc let, mají tituly a fakt tomu rozumí (někteří :-). Knížku máme jednu (teď červenočernou). Drogové služby celkově jsou hlouběji v pochopení a osvojení metod, ve znalostech o klientech. Na druhou stranu na základní úrovni (v terénu, v káčcích) dochází k tak obrovské fluktuaci, jak v Harm Reduction, tak v práci s mládeží, že rozdíl není poznat. Začínáme stále od nuly, nejdále je vždycky ten, kdo udrží pár let jeden pracovní tým pohromadě.
Asi největší náskok mají HR služby ve sjednoceném výkaznictví, víceméně jasné evidenci, a schopnosti evaluace. V NZDM to je „každej pes, jiná ves“ - 4 různé evidenční systémy, rozdílné výkaznictví, minimum kvalitativní evaluace.
Další rozdíl je také v reálné výkonnosti programů a schopnosti metodiku aplikovat. Nízkoprahových klubů, kteří zvládají vědomě aplikovat metodiku a dosahovat reálný přínos pro klienta je míň, než nízkoprahových drogových služeb.

Kdy máte pocit dobře vykonané práce, že se něco podařilo?
Aleš Herzog na konferenci Nízkoprahové programy 2007 Na otevřené drogové scéně je to podivné. Už několik let jsou zde terénní programy velmi přetížené, čili nezažívají se zde takové ty jinak běžné radosti z objemu výměny a přínosu veřejnému zdraví. Pokud jeden den budeme mít 100 kontaktů a 550 vydaných setů, a druhý den 170 kontaktů a 1200 setů, neznamená to, že ten druhý den byl lepší, někdy pocitově právě naopak. Radost je z každého nemechanického setkání s klientem, kdy jsme se potkali já jako pracovník a on jako klient. Tedy z každé případové práce, delšího povídání s klientem. Proto chodíme do terénu ve třech, aby si mohl jeden povídat s klienty. Nejsme „automaty na buchny“!!!! Další velká radost je, když má to jedno povídání s klientem návaznost, kdy ten klient přijde druhý den a řekne: „Já si na ten detox zavolal a … „ nebo „Tak jsem to zkusil filtrovat víckrát a … „. To je potom pocit plnýho břicha. Nebo se mi stalo toto: Přišel klient, strkal do kyblíku stříkačky, a měl na nich fixkou čárky (1 až 4), a já se zeptal, co to znamená, a on řekl, že to je počet, kolikrát si s ním dává. Tak jsem se do něj pustil, „vynadal mu“ a minulý týden jsme se potkali, on vysype stříkačky a najednou všude čárka jen jedna. Tak se na sebe usmíváme a bavíme se o tom, že se to povedlo.
Další pocit dobře vykonané práce zažívám v roli vedoucího, mám 12 „podřízených“ - kolegů, je to velký tým. Tady zažívám euforii, když kolegové o práci přemýšlí, těší se do ní, mají chuť o ní diskutovat, jsou aspoň trochu spokojený.

Jaké jsou strasti terénní práce?
V zimě zima, studeno od země, studeno na ruce, že když se ti chce na záchod, musíš na ten hnusnej na hlavním nádraží nebo na muzeu. Taky některý klientský příběhy jsou tak strastiplný, že se na člověka „přelijou“. Když se to stane mně, nebo někomu z kolegů, snažíme se jít po práci na kafe, na pivo či limču, aby se to dopovídalo a nezůstalo to v člověku „viset“.
Taky dlouhodobější pohled na klienty, se kterými to jde „z kopce“, není nic moc. Vidíš hezký holky, který po 2 měsících už nejsou hezký. Člověk, aby se s tím vyrovnal, začíná být čím dál tím víc cynikem.
Pak mne štvou i jiné věci, teď např. jsme žádali o prostory a dostali jen půlku. Přitom jsme nabízeli oné městské části, že pro ně budeme vykonávat terénní práci v hodnotě několika set tisíc ročně. Oni místo toho přivítali, že obdrží 30.000 Kč na dřevo od nějaké firmy. Z toho jsem neuvěřitelně naštvanej.
Strast je taky občas výplatní páska v porovnání na pražské životní náklady, vysvětlování partnerce nebo rodičům, proč to dělám.

Jak byste porovnal terén na malých a větších městech?
Hranice nevede mezi malými a většími městy, ale mezi uzavřenou a otevřenou drogovou scénou. V Praze na kterémkoliv místě stačí před sebe postavit žlutočervený kontejner, a nějaký klient z otevřené scény k Vám přijde na výměnu. Nemusíte extra dávat klientovi o sobě vědět, pátrat po něm, řešíte mnohem méně otázku stigmatizace. To by v Blansku nešlo. Na uzavřené drogové scéně je práce terénních programů hodně o PíáR, tedy o budování povědomí o službě u lidí, kteří mohou brát drogy.
Na otevřené scéně má za práce víc intenzivnější rozměr aplikace znalostí pro „minimalizaci rizik“. Za 4 měsíce jsem viděl v Praze mnohem víc abscesů, než uvidí pracovník na menším městě za čtyři roky. Mám zkušenost (z certifikací), že mají-li pracovníci terénů a káček z uzavřené drogové scény předávat klientovi informace o bezpečném braní, velká část z nich vyndá ze skříně brožurku a to je všechno. U nás je nutné, aby pracovník věděl, jak se správně drží škrtidlo, jaký má být úhel nástřelu, jak správně vyfiltrovat subutex, jak vypadá počínající absces a jak impetigo, na co je třeba doporučit Višňák a na co Bactroban.

Co si myslíte o drogových službách jako o oboru? Spolupracujete s jinými programy, vyměňujete si zkušenosti, rostete?
Drogové služby jsou z hlediska pozornosti státu dlouhodobě preferovaný miláček (což ale neznamená, že by většina HR programů v současnosti neživořila z nedostatku peněz). Rozjela se „adiktologie“, jako obor, který se nyní opevňuje, obrňuje, snaží se vymezit vůči zákonu o sociálních službách. Máme Radu vlády pro protidrogovou politiku, Monitorovací středisko, Centrum pro adiktologii, instituce, které v minulosti lidé v drogových službách těžce vybojovali. Kdežto NZDM a terénní práce s mládeží téměř nemají nic. Tohle neříkám útrpně, jen konstatuji fakt. Čili drogové služby se rozvíjejí systematicky, mají několik odborných sympózií do roka, vyučuje se to na vysoké škole. Kdežto NZDM mají pouze nadšení, mladistvý elán, chuť se spolu bavit a stále ještě ochotu dělat věci pro obor zadarmo (i když to už mizí). A NZDM mají taky ČAS a pracovní skupiny. To je velká devíza.
Zatímco NZDM jsou něco jako letní dětský tábor těsně před koncem (všichni až na pár outsiderů se spolu baví - volnost, rovnost, bratrství), drogové služby připomínají střední školu amerického typu (jsou zde jasné kasty: držitelé moci, elity s přístupem k informacím, partičky kamarádů, jasná nepřátelství, independenti, paranoidní outsideři apod.).

Jaké máte pracovní plány?
Chci udělat rozhovor s Michalem Zahradníkem pro streetwork.cz Na AT konferenci chci udělat workshop na téma vstupu do kontaktu s klientem, tedy o „otvírácích“. O tom bych chtěl taky něco napsat.
Co se týká Terénu Sananimu, pak určitě chceme získat nové prostory jako zázemí, vydat časopisy Dekontaminace na témata Suboxon, Bytová kultura (tj. drogové byty), Vězení (podtitul do lochu, v lochu a z lochu
:-). Musíme se připravit na změny na otevřené drogové scéně v případě, že se zmenší množství subutexu na černém trhu (vzhledem k příchodu suboxonu). Může se výrazněji vrátit heroin a s tím i riziko předávkování a úmrtí klientů. A také nás čeká hrozně moc práce s týmem externích terénních pracovníků - budeme měnit koncepci.
Chtěl bych také, aby spolu více začali spolupracovat pražské nízkoprahové drogové služby (my, Drop In, Progressive a Eset Help). Jedním z mála možných způsobů, jak měnit skupinovou normu injekčních uživatelů drog, jsou společné informační kampaně směrem ke klientům.
Taky chci zbavit terénní pracovníky v Praze nálepky „automatů na buchny“. Chodíme do terénu ve třech, aby byl čas se s klienty bavit, důsledně dokumentujeme případovou práci.

Nějaké vzkazy?
Když jsem dostal tu cenu, tak bych možná mohl poděkovat lidem, kteří mně pracovně ovlivnili a inspirovali. Petru Klímovi (ten mne navíc na cenu kouzelným způsobem proti mé vůli nominoval), Zahradovi, Markétě, Evě, Martině. Jiřímu Librovi, Aleně Vosáhlové, Jiřímu Staníčkovi. Dalším kolegům, se kterými jsem byl na supervizním výcviku (i z druhé skupiny :-). Robovi a Benymu. Spoustu lidí jsem nejmenoval, tak ať se prosím neurazí, také jim díky ;-)