Nebylo nic nalezeno.

Rozhovor s Jirkou Staníčkem

Rozhovor vznikl v roce 2002 pro bulletin Éthum. Je to již notná doba, ale v rozhovoru je toho stále mnoho aktuálního. Proto jsme se jej rozhodli znovu publikovat v původní, neupravené verzi.

Tento rozhovor vznikl v roce 2002 pro bulletin Éthum. Je to již notná doba, ale v rozhovoru je toho stále mnoho aktuálního. Proto jsme se jej rozhodli znovu publikovat, a to dokonce v původní, neupravené verzi, i s otázkami a odpověďmi, které původně nebyly otištěny.

Tímto rozhovorem zároveň zahajujeme rubriku, v níž Vám budeme přinášet starší texty, které v uplynulých 15 letech vyšly v bulletinu Éthum. Děkujeme šéfredaktorovi bulletinu Petru Klímovi za laskavé svolení a elektronickou databázi textů.

Mohl bys představit sebe z hlediska praxe oboru?

Jiří Staníček V roce 1992 jsem spoluzakládal NZDM v Jaroměři, od roku 1993 jsem začal pracovat jako teréňák. V 1994 jsem na stejným místě chvíli působil jako sociální asistent, abych se zase vrátil do nestátního sektoru. V Jaroměři jsem byl do roku 1998. Tenkrát jsem položil funkci ředitele toho centra, protože jsem měl dojem, že v tý roli mi to nejde, že stárnu a že bych rád pár let pracoval na ulici. To zařízení v Jaroměři v podstatě kopírovalo obecný vývoj terénních programů a nízkoprahových center tak jak to zná spousta lidí. Z ulice jsem se postupem času dostal do klubu, vařil jsem čaje, vedl jsem hudební zkušebnu, vychovával, někdy doslova, lidi v týmu, honil peníze, angažoval se pro profesi terénní práce (tenkrát bez asociace). Taky jsem se musel hodně vzdělávat, původně jsem totiž vystudoval průmyslovou dopravu. To se sice hodilo pro vedoucí práci ale s klientama a týmem mě to nebylo moc platný. Byl jsem prostě takovej angažovanej pionýr. No, a pak jsem toho začal mít dost. Dostal jsem nabídku dělat drogovej terén v Hradci Králové, no a protože jsem se považoval za teréňáka tak jsem to šel dělat. Moje první představa byla, že půjde o stejnou práci, jenom pro jinou cílovou skupinu. První rok to bylo dost šílení. Zjistil, že je to úplně jiná práce, takže jsem se všechno učil znova. Do toho jsem musel vysvětlovat lidem kolem v čemže je to tak moc jiný, hledat cestu jak pro sebe, pro tým, kterej jsem převzal. Taky jsem docela narazil na lidi v káčku. Mezi káčkem a terénem je ještě větší rozdíl než v případě NZDM.

Jsi jedním z jmenovaných supervizorů v rámci ČAS. Kde provádíš supervizi a jak probíhá?

To je docela pikantní. Supervizi dělat nechci. Realita je bohužel taková, že jsem se v několika projektech ocitl na židli SPVZ. Spousta terénních programů potřebuje a chce vydatnou odbornou podporu, jenže! Aby takovej program mohl fungovat musí sehnat peníze. Aby sehnal peníze musí ho uznat úřady. Aby ho uznaly úřady je nutné si vydržovat nějakou místní celebritu. Tou jsou v ČR doktoři. Protože ti toho o terénu moc nevědí tak se obsadí do funkce odborného garanta. Jak probíhá odborná garance se totiž ve výročních zprávách psát nemusí. Takže když chcete někoho aby vám pomohl vybudovat kvalitní program musíte sehnat zkušenýho teréňáka a obsadit ho do jediné volné židle ... supervize. To je můj případ. Jednak jsem to zažil ve vlastním programu, a za druhý to dělám pro druhý programy. Osobně preferuju, když můžeme nazvat věci pravým jménem. To znamená, že dělám odborné vedení a garanci.
No a pokud vím není to zdaleka jenom můj problém.

Kde vidíš těžiště práce NZDM? Jak bys definoval pozici NZDM v rámci skupiny služeb Kontaktní práce? Jak vnímáš skloubení sociální práce a volnočasových aktivit v nízkoprahových klubech? Jak vidíš postavení NZDM vedle DDM nebo odborných poraden pro děti a mládež?

Především vidím kontaktní jako sociální práci, okrajově možná i jako zvláštní pedagogiku (sociální, speciální nebo jakou?). Volnočasový aktivity vidím jako základní nástroj (nabídku) NZDM. Jako já nabízím např alobal a možnost naučit se ho kouřit, tak vy nabízíte pingpong a možnost naučit se ho jako základ pro kontakt, pro setkání se s klientem, jako důvod setkat a bavit. Jako spousta uživatelů (drog) konzumuje nabídku a nereflektuje na možnost setkání tak i spousta mladejch chce jenom vyplnit volný čas. To ovšem nemůže znamenat, že to určuje naši práci. Když na tuhle rovinu práce rezignujeme tak se z nás stanou automaty na stříkačky nebo „pionýrský vedoucí“ - DDM.
Poradna v terénu je pak druhej extrém. To je ale příliš obsáhlý téma. Souvisí to podle mě s kvaziterepeutickou orientací některých kolegů.

Jak vnímáš termín „nízkoprahovost“ a jeho aplikaci v nízkoprahových klubech? Na které její rysy bys kladl důraz v rámci práce s dětmi a mládeží (např. anonymita, přizpůsobení prostoru cílové skupině apod.). Jaký režim pro kluby doporučuješ?

Někdy mám dojem, že pojem nízkoprahový je synonymum anonymní. To je podle mě mimo. Nemyslím si, že pro naše klienty je anonymita zásadní téma. Nízkoprahovost je o skutečné a reálné dostupnosti. Každý program každý centrum musí ve svý lokalitě, komunitě, tj. ve svý sociální realitě vědět , nebo aspoň hledat, co určuje tu skutečnou dostupnost.
V aplikované praxi to znamená, že každý program má nějaký minimální práh, nějaká základní pravidla. Mám namysli to co je pro nás všechny společné. Většinou jde o zákaz násilí, sexu, konzumace drog (vč. alko) apod. Pak musí být další pravidla, to jsou ta která si klienti programu sami vytvoří. Svět prostě funguje podle nějakých pravidel a pokud máme klientům sloužit nemůžeme se tvářit jsou možnosti se tomu vyhnout.
Osobně si myslím, že právě práce s pravidly, hranicemi je to hlavní co by se v NZDM mělo dělat.

Můžeš tohle rozvinout? Jak spoluvytváří klienti v programu pravidla? Jak by měly NZDM pracovat s problematikou užívání návykových látek (asi především THC, extošky, houby) u svých klientů? Jak vnímáš aplikaci primární prevence v nízkoprahových klubech? Které programy zde mohou být efektivní?

NZDM nemají s drogama speciálně dělat nic. Pro tenhle typ zařízení by měly být drogy stejné téma jako jsou jiný problematický věci. Např. Když mladý kradou, nechoděj do školy, vymejšlej sprosťárny o černochách, apod. V ČR jsme se dohodli, že s drogama se má dělat prevence (tu můžeme chápat daleko v širším smyslu než vést chytrý řeči po školách), snižování rizik ( pro ty co opravdu riskujou), léčení (když je to o nemoci) a kriminál ( když už to jinak nejde). NZDM mi nikam nezapadají.
Co se týče prevence NZDM jsou aplikovanou primární prevencí.

Před pár lety se začala rozvíjet terénní práce s dětmi a mládeží (nebo nespecifický streetwork). Poté začali streeti zakládat kluby, aby měli kam klienty vzít, co jim nabídnout. Dnes často streeti fungují jako „předsunutá tykadla“, která si zřizují kluby NZDM – jak hodnotíš tyto posuny?

Byl to prostě vývoj. To je v pořádku. Nebylo se kde učit. Dnes je to už jinak. Kdo chce založit nějaký centrum má k dispozici spoustu informací. Když je nemá, tak je to jeho chyba. Dost mě štve, když vidím jak někdo napíše projekt a jede si po vlastní ose a přitom asi 20 km od něj funguje kvalitní zařízení pár let. To jsou situace, kdy není na místě brát ohledy. Na některý chyby už dnes prostě nemáme právo. Pracujeme s lidma a každou chybu někdo zaplatí. Nevím kdo z nás by toleroval, kdyby každá nová nemocnice vznikala stejným způsobem jako naše kluby.

Vztahy a vazby mezi terénem a centrem to je taky velký téma.

Podstatnou vlastností TP je velká pohyblivost, schopnost pracovat v podmínkách, kde žádný centrum nemůže ani vzniknout. Myslím, že je chyba, když je terén jen předpokoj. Považuju za ztrátu času, když náš program pracuje s klienty centra. Když je klient schopen navštěvovat nějaké centrum, proč ho ještě obtěžovat na ulici. Terén nemusí být náborovou firmou pro kamenné služby. Je mnoho věcí, které můžeme dělat aniž bychom museli mít dům.
Na druhou stranu musí teréňáci pochopit, že některé služby musí mít práh a je chyba, když je děláme na ulici. Bereme tak lidem odpovědnost za jejich život. Důvod proč mám rád terénní práci je, že neřídíme životy svých klientů, to se mi líbí.
Věřím tomu, že se mnoho věcí vyřeší, když si vyjasníme kdo jsme a co děláme a naučíme se spolu pracovat. Chyba mojí generace byla v tom, že když jsme přešli z ulice do klubů pořád jsme trvali na tom, že jsme v terénu. Tam někde vzniklo to matení pojmů, který nám dnes komplikuje život.

Oblast Harm reduction má za sebou velký kus práce v oblasti sebedefinování se, přípravy a aplikace standardů apod. Na těchto procesech (které NZDM asi ještě čekají) jsi se podílel, vyplývají Ti z nich nějaká doporučení resp. varování pro případné následovníky v rámci práce s dětmi a mládeží?

HR je dnes asi nejvíc podobno normální profesi, protože má své špičkové experty i naprosté diletanty.
Když vyloučíme tyhle dvě krajní party, tak je tam asi tak stejné hledání jako v NZDM. V HR možná máme jasno v tom, že terén je něco jiného než káčko. Pojmově se nám taky daří věci precizovat, ale neřekl bych, že je to nějak s nadšením přijímáno. Máme třeba definováno co dělá a pro koho je káčko. Je ovšem relativně dost zařízení, kterým tahle definice nevyhovuje. To jsou ta co by ráda dělala NZDM, ale líbí se jim etiketa káčka. Asi jim to přijde cool. Tam pak racionální debata končí.
V týhle rovině mě právě zajímá jak to půjde vám v NZDM. Definovat si pojmy prostě nestačí, je to jen první krok. Co bych asi doporučil je diplomatický postup při kroku 2, tj při prosazování definic a standard. Náš postup byl dost plochý. Někde jsme byli málo tvrdí, někde jsme zase zbytečně moc tlačili.

U programů Harm reduction dochází ke kvalitnímu zasíťování (návazná péče apod.). Je zasíťování u NZDM důležité? Jak by mělo kvalitní zasíťování vypadat?

Systém léčebné péče funguje asi nejvíc díky tomu, že drogoví klienti na něj naléhají a tlačí. To v NZDM o konkrétní služby zase takový zájem není.
To, že existuje nějaký systém vychází především z toho, že jsou jasně definované jednotlivé články toho systému. To je naše výhoda, že fenomén drog lze využít jako jednotící prvek jinak dost nesourodých jednotlivostí. Podle mě tohle bude sociální prevence těžko hledat. Popravdě si ani nedovedu představit jak by se v sociální sféře mohl vytvořit podobný systém. Dokonce mě ani nenapadá v čem by byl potřeba např. pro NZDM.

Dále byly Jirkovi Staníčkovi položeny tyto otázky:

Kontaktní centra mají definovány jasné manuály pro práci s klienty. Co z nich je pro NZDM inspirativní, co by mohly převzít?
Jaké bys kladl minimální vstupní požadavky na pracovníky nízkoprahových klubů (věk, vzdělání…) – kontaktní pracovníci, vedoucí? Jaké zaškolení by měli absolvovat?
Jaké bys definoval role a úkoly v rámci týmu nízkoprahového klubu?
Jaké vidíš nároky na supervizi a odbornou garanci? Jakým způsobem by měla být vykonávána?
Co reflektuješ za dobré a zdařilé v rámci práce nízkoprahových klubů pro děti a mládež v ČR?
Jaký předpokládáš další vývoj?

V čem vidíš problémy a jaké? Co je potřeba udělat?

A Jirka na ně odpověděl jedinou větou:

Tyhle věci mi připadají: kdo jsem abych viděl budoucnost...