Člověk, který nemá nic a musí si s tím vystačit. První linie je něco úžasnýho a děsivýho zároveň, nejde se moc schovat za roli. Mám k tomu obdiv. Musíš si poradit se spoustou neočekávaných situací, nemůžeš se připravit na to, co přijde, musíš být připravený Ty.
A jak vnímáš ČAS?
Nebyla jsem u vzniku, ale u procesu vývoje jo. V porovnání s psychiatrií, kde to je velmi roztříštěné (terapeutická, organická, lékařská asociace, každá zaštituje něco jiného) je úžasné, že je jedna organizace. Přijde mi důležité hlídat kvalitu a etiku. A snad to tím směrem jde. Jsem jeden z lidí, kteří pracují pro ČAS, ale jsem málo zasvěcená…
Pracovní Curriculum Vitae
Co jsi vystudovala?
Původně jsem dětská sestra, pak jsem šla na VOŠku ergoterapii, tam mně bavila práce rukama. Myslela jsem, že se budu živit třeba keramikou. Během toho jsem nastoupila do SURu, otec komunity byl Skála, rejpavý dědek, který měl většinou pravdu… Pak jsem vystudovala Speciální pedagogiku.
Pracovala jsi (před několika lety)v nízkoprahovém klubu Krok. Jak jsi se do Proximy dostala?
Byla jsem v SURu na skupině s Vláďou Bodlákem (tehdejším ředitelem Proximy), byla jsem unavená z práce v Esetu s psychotikama. Předtím jsem byla na Klíčově, mladý lidi mi chyběli. Hledali vedoucí do Kroku a někoho do probační skupiny. Na výběrku seděla Martina Zimmermannová, dávali mi záludný otázky, co můžu dětem nabídnout, polkla jsem a řekla „srandu“. Bylo to tam takový čistý, učesaný. Nastoupila jsem ke kolegovi Lukášovi Porubovi, což bylo velké štěstí, protože jsme si užívali takovou „rodinu v klubu….“
Co znamenala „rodina v klubu?“
Klub byl minimálně průtokový, založený na tom, že jsme měli vztah s dětmi. Výborné byly noci v Kroku, to vymyslel Lukáš, děti po tom strašně toužily, bylo to naplněné sebepoznáním a plněním „rytířských úkolů“, kolem 3-4té v noci se vedly fakt silné osobní rozhovory….
Tehdy jsem byl na u Vás na auditu, a byl překvapen - Vaši klienti vypadali stejně, jako tehdejší naši „darebáci z Blanska“, ale byli přitom nečekaně nějak moc „hodní“…
Bylo to vztahem. A když přišly těžký časy jako např. vykradení baru, tak jsme to nenechali, zavřeli jsme a čekali co bude. Nepranýřovali jsme, ale zároveň ty věci pojmenovávali… Tak dva měsíce, když jsem tam nastoupila, jsem zažila Alenu Vosáhlovou, která předávala věci z ulice. To bylo určitě silný setkání.
Co dalšího Tě ovlivnilo?
Když jsem dělala v Jelení, začala jsem chodit na Dialogické jednání Ivana Vyskočila, které začínal za hluboké totality s ústavníma dětma. Pak byla hodně důležitá ta probační skupina v Kroku s Petrem Klímou. V každé práci jsem potkala úžasné kolegy, jak ty starší a zkušený, tak úžasný vrstevníky. To bylo moje profesní štěstí.
Pracovala jsi s lidmi s duševním onemocněním jako vedoucí Klubu v Jelení…
Našla jsem inzerát a tam seděl Martin Jarolímek. Ptal se mne, co je pro mě strašný a já řekla, že „hysterky, který jsou se mnou v jedný místnosti a já nemůžu odejít“ a on řekl, že to má stejně a tak mne přijal. V Jelení byla tak úžasná kombinace psychotických lidí a umělců, že mne to úplně sežralo, skoro na 7 let. Před rokem jsme oslavili 10 let a dostali jsme od Správy Pražského hradu výpověď. Obrečeli jsme to. Kulturně to bylo jedinečné místo, na zahraničních hard core serverech se psalo o „obýváku v Jelení“. Byly tam věci, které se nezopakovaly jinde v republice ani střední Evropě. Samozřejmě, když jste chtěli být rychle obslouženi, tak to nebylo to pravé místo.
Nyní pracuješ v obecně prospěšné společnosti Rozmarýna, které se věnuje práci s dětmi z Dětských domovů…
Užívám si, že experimentujeme s tvary, s formou práce. Máme skupinku se Standou Kuncem ve výchovným ústavu, ve starém klášteře, kde jsou ti hlídači s klíčema. A my ty kluky vyvezem do Prahy, pod Libeňskej most, na hlavák, děláme společnej terén, místo abychom o tom mluvili za zdma ústavu.
Absolvovala jsi supervizní výcvik ČAS, superviduješ. Jak se daří?
Petr Klíma uměl zasít semínko, byli jsme v dobré, otevřené skupině na výcviku, bavili jsme se otevřeně, co jsme podělali, a jak to nepodělat… a pak jsem zjistila, že moje tělo je dobrej teploměr, otevřeš dveře, vidíš, slyšíš… A jak říkal Petr „udrž moč“, tak věřím procesu, musíš počkat, uvidět, uslyšet a zeptat se těch lidí, jestli je to ono. Pomáhá mi to, že jsem roky s Viktorem Dočkalem dělala dramaterapeutickou skupinu, tak můžu do hodně poloh, být direktivní i naopak. A taky vím (další zkušenost z terapie a pomáhajích profesí), že jakmile to není ono, tak ti to lidi dají okamžitě najevo, učíš se přes ně. Superviduju v pěstounských rodinách, v Rozkoši bez Rizika, sociální pracovníky pracující s cizinci, ústavy sociální péče a nízkoprahové služby všeho druhu. Je napínavý být svědkem procesu lidí, týmů, služby, organizace 3- 5 let.
Aktuálně se podílíš na supervizním výcviku ČAS…
Potkala se tam skupina velmi silných a zkušených lidí, kteří si ale kladou stejný otázky jako ve výcviku Kontaktní práce - ty jsi člověk, já jsem člověk a co s tím dál. Je pro mě nový učit s Milanem Kinkorem a zažívat jeho precizní, učesané řezy. Malý, akorát, v přesnou chvíli…
Výcvik Kontaktní práce a kurzy ČAS
Lektoruješ pro ČAS, mohla bys k tomu něco říci?
Na supervizím výcviku jsme se sblížili se Zahradou. Hledala jsem, co chci, a vynořil se interaktivní model, na kterým je postavený výcvik, na měkkých věcech, které nejdou jednoznačně odpovědět „černá - bílá, dobře - špatně“. A v tom jsme se našla. Jsem analfabet na standardy kvality, tvrdý pravidla, jsem schopná zacházet jen s těma měkkýma a tak se toho snažím držet.
Vedete s Michalem Zahradíkem výcvik Kontaktní práce, jak to jde?
Měla jsem na začátku strašné nejistoty o tom backgroundu. Cítila jsem, že je to eklekticky - integrativní, ted jsem si tím jistá, a jsem schopná to obhájit. Nemůžeš dělat s lidma, aniž by sis nekladl otázku, co je v tom ze mě, jak zacházím s mocí.
Je to neopakující se dřina, ale hodně nabíjí. Proces výcviku uvede lidi do velkýho zmatku, nemají se o co opřít, a přes to se vrátí k tomu pevnýmu backgroundu Já x Ty x svět, k používání smyslů, intuice, k emocím. Opustí papouškování technik.
Kdysi jsem měla pocit, že výcvik je undergroundový proud oboru, že se obor stylizuje do standardů a tak. Teď mám pocit, že to je součástí oboru, který udržuje tu měkkou část, že i když splníš výkon - prvokontakt, máš dobře nastavenou službu, tak nakonec stejně záleží na té „křehké míse porcelánu“, jak dovedeš být v kontaktu, aby se klient vrátil. Je to dílna, nikdy nevíš, co z toho přesně vyleze, jestli drak nebo princezna…jako ostatně vždycky ve vztazích. Zároveň potřebuju zdůraznit, že neděláme experimenty na lidech, jsem psychoterapeut a nejdu přes hranice.
Chci se zeptat na další kurzy, které lektoruješ….Supervizní oborová skupina
Je to prostředek, jak ze supervize udělat všednodenní pozitivní zkušenost. Supervize není jen o problémech a zlých věcech, ale o tom, co se teď děje. Zažíváš supervizi jako autentický kotvič, abys náhodou nezačal páchat nějaký "velký dobro".
Kurz „Klient nemá zakázku“
Kurz reaguje na to, jak změkčit to lidský a prostor pro sebe i klienta v kontaktu a přitom naplnit standard „smlouvy a kontraktu“. Ukazuje to, že lidé jsou různý a je třeba hledat.
Kurz „Práce s (asi) psychiatrickým klientem“
Všechny nízkoprahové služby se s těmi lidmi potkávají, je to moje nejdelší profesní zkušenost. Ty lidi bloudí, nikdo neví, co s nimi. Budou padat velký psychiatrický léčebny, čím dál tím víc lidí budou bloudit po ulicích. A štvou mne ty předsudky, že jsou zlí, a agresivní a tak…
Lidé z oboru
Občas mluví zpoza stromu, zpoza větve, někde. Hrozně mi chybí. V Proximě na probační skupině jsme spolu chodili kouřit a vedli jsme tajné konspirační řeči proti ostatním zaměstnancům Proximy, hlavně proti Rackovi a Bodlákovi. Bylo úžasné, když k nám dojel na výjezd probační skupiny, kde byli těžký klienti (hlavně 2, kteří pak skončili ve vězení). Petr nemusel udělat skoro nic, a skupina začala fungovat. A pak si pamatuju jak chodil po kanclu a vymlouval se. V tom jsou si podobný se Zahradou, že jsou dost starý a dost uchrchlaný, že nemusej „skoro“ dělat nic, a přitom to má kouzlo a žene věci dopředu.
Co je pro mne jeden z odkazů Petra, tak to jsou takový koany. Jemné otazníkové naznačení, něco co si přečteš z paměti za pár let, týdnů, dní. Tím mne Petr hrozně štval, ale asi teď dělám to samý. Je to zpráva, že je třeba dát věcem čas, každej máme jiný čas zrání, kdy „puknem a začneme klíčit“.
Oceňuju, že se Petr nebál dát svoje jméno pro nestandardní obory, pro nízkoprahovost, pro supervizi pěstounských rodin, byl to tvořivec.
Potkala jsi se také s Jaroslavem Skálou…
Začalo to ráno, lezla jsem z postele polomrtvá, a on už tam s hůlkou a naslouchátkem stál na rozcvičce. A pak večer u ohně, hodila jsem tam vajgla a on prý, že jsem znesvětila oheň... A byl důslednej, nejedl ani rumový pralinky. Prostě dokonalej:-) Na skupině byl hrozně překvapivej. Buď dopředu řekl, o čem to bude, nebo mlčel hodinu a půl a řekl tabu, které nikdo nepojmenoval. Takže rozhodně výcvik Kontaktní práce má inspiraci také v SURu - tam byly rozcvičky, my máme ladičky - místo rozhýbání těla je to ladění mysli. Ty prvky tam jsou. Ještě jedna věc: Jak Skála, tak Klíma byli velký zastánci humoru a nadsázky v pomáhající profesi, je to osvobozující.
Zahrada mluvil v rozhovoru o Tobě, tak co bys řekla Ty o něm… Takže Michal Zahradník…
Já jsem si to nepřečetla… U Zahrady nikdy nevíš, jedině to, že svým bytím potvrzuje kontaktní práci. Buďto stojí na hlavě, provádí prasárnu, nebo dělá něco neuvěřitelně úžasnýho… Náš vztah je plný lásky a nenávisti. Mně osobně je velice líto, že Michal nedělá už divadlo, je to škoda.
Na závěr?
To bude trapný, když zas řeknu „Nepropadejte panice“ (Stopařův průvodce po galaxii). Toto heslo jsem kdysi dávala před 12 lety na web Proximy ke své fotce jako moto, a ve mně zůstalo :-D
Aleš Herzog
- Kde se vzal výcvik Kontaktní práce?
- Aktuálně vyhlášený běh výcviku
- Zpětné vazby z realizovaných výcviků I
- Zpětné vazby z realizovaných výcviků II
- Rozhovor s Michalem Zahradníkem o výcviku
- Rozhovor představující Michala Zahradníka: I. díl, II. díl, III. díl