Nebylo nic nalezeno.

Jsme kouzelnická škola kontaktu (rozhovor s Michalem Zahradníkem)

Rozhovor s Michalem Zahradníkem, lektorem výcviku Kontaktní práce, o výcviku Kontaktní práce, plánech do budoucna a mrcasení se v blátě.

Michale, kde jsou teď výcviky Kontaktní práce?

Michal ZahradníkV Mnichově Hradišti:-) Ale to jsi asi nechtěl slyšet…. Výcviky jsou ve fázi, kdy již potvrzují, že původní vize funguje. Zdá se, že je to koncept nosný a má vnitřní logiku. Potvrzuje se nám, že jde o vnitřně soudržný systém přístupů orientovaných na člověka v oborech, které jsou vyhledávací, prvosledové, zaměřené na vztah a člověka. A zdá se, že je to i uplatnitelné v praxi. Ale na to se ptáme stále dokola a kontrolujeme to…

Co se dá říct k lidem, kteří prochází výcvikem a vychází z výcviku?

Zdá se z jejich výpovědí, že výcvik kultivuje schopnosti a talenty účastníků pobývat s druhým a to pobývání usměrňovat. Velmi často ale reflektují, že s tím, co na výcviku objevili (o sobě, o klientovi, o mechanismu mezi nimi) a to, jak se tyto objevy potom promítají do jejich profesní praxe, naráží potom ve všednodennosti (u kolegů, nadřízených) na nepochopení a často i odmítnutí. Příčina může být taková, že velká část oboru je orientovaná na dosahování rychlých doložitelných výsledků (ideálně takzvané navození změny), a to se s filozofií a koncepcí kontaktní práce tluče. Z výcviku odcházejí se zvýšenou citlivostí ke klientovi, k sobě, k situacím. Mají aktualizovanou vztahovou tvořivost. Očekává se ale, že se do praxe vrátí vybavení metodickými návody, postupy a technologiemi. To jim ale výcvik spíše zpochybní. Tohle je dost časté téma.

Kdo jsou účastníci?

Snažíme se s Evou Vernerovou vybírat. Jde hodně o lidi zaměřený na osobní růst přes vztahy s jinýma a jsou tvořiví. Zajímavá věc je, že jsme poprvé udělali test jungovských typů aplikovaný na kontakt a v hodně velké míře se objevují lidé s dominantní intuitivní funkcí. Uchopují svět v souvislostech, ve spojování minulého a budoucího, je to celostní. To je odkaz k tomu, že celá kontaktní práce je zaměřená na teorii pole. Např. racionální nebo smysloví lidé cítí delší dobu ve výcviku úzkost a uleví se jim až po čase. Oni potřebují „tvrdá“ data a vyžadují „hry“ s pravidly, s vítězi a poraženými, potřebují vědět, odkud kam se jde, a jak daleko už na té cestě došli. Výcvik však nabízí více „měkkých“ her. Vše se skládá pomalu jako mozaika. Celý výcvik kleneme jako oblouk staré klenby - ze všech stran současně a teprve poslední kámen - klenák- ji uzavře a ukáže, zda bylo dílo úspěšné a jaký má užitek a smysl.

Co na výcviku vlastně děláte? Může to nějak jednoduše vysvětlit?

Až po čase, někdy v polovině druhého výcvikového běhu se vynořil interní pracovní název: „kouzelnická škola kontaktu“. Čím dál víc předsouváme zážitek a přímou zkušenost navozenou experimentem a hrou před teorií. Tu dáváme až pak jako vysvětlující koncept a mapu. Pokoušíme se zvědomovat věci, které jsou zdánlivě banální, až si jich přestáváme všímat a přitom jsou pro lidské vztahy zásadní. Naše cesta je přes reflexi a sebereflexi lidí a zvědomování. A to je celý, nic víc se tam neděje.

Čím dál tím víc si uvědomujeme, že aby měl výcvik pro lidi dlouhodobější efekt, je potřeba víc času, takže přidáváme hodiny. Míň se zdržujeme dokládáním „pravdivosti“ teorií a tím získáváme trochu času a větší čas pro lidi, pro jejich zkoušení a hledání se. Proto je taky pro nás důležitý čtyřdenní formát, což je z hlediska kurzů ČAS nezvyk. První setkání dvoudenní, druhý třídenní, pak čtyřdenní setkání po čtyřech dnech, pak třídenní a poslední dvoudenní evaluační, takové rozvržení se nám nyní jeví jako ideální. Frekventanti se na nás obracejí s tím, že chtějí postgraduální setkání, aby se podívali, co výcvik udělal s jejich osobním i profesním životem.

Spoustu lidí napadne. Je to fakt něco jako terapeutický sebezkušenostní nebo to je spíš kurz, něco jako „výcvik v motivačních rozhovorech“?

Michal s Evou VernerovouMy jsme to nazvali jako „zážitkový“ výcvik, „sebeexploační výcvik“. Má to rozměr aktualizace člověka jako bytosti. Člověk odchází víc sám sebou. Dochází k uvědomění si sama sebe i jiných lidí, neopakovatelnosti setkání s každým člověkem. Metaforou je oprašování zrcadla, domácí úklid. Působí to tak i na mne. Nám jako lektorům se to děje paralelně s frekventanty. Vždy odjíždím s pocitem neopakovatelnosti a jedinečnosti.

Hodně podobná sebezkušenostnímu výcviku je práce se skupinovou dynamikou, její zvědomování. Účastníci ve druhé polovině výcviku pravidelně reflektují, že si uvědomili, že mohou být s ostatními i sami se sebou, že je ostatní berou, tak jak se skutečně zažívají a že je to pro ně bezpečné. Skupina sama sebe prožívá jako živý organismus, který má vlastní identitu a specifickou kvalitu, zároveň je každý sám za sebe. Je to silné.

Učíme kontaktní práci na základě existenciálních terapeutických směrů a supervize. Je zajímavý, jak jsou si kontaktní práce a supervize blízký - v partnerství, v dělení moci, v reflexi a sebereflexi, zvědomování pole - kontextů. Díky tomu, jak jsme zasunutí v supervizní praxi, děláme výcvik kontaktní práce hodně supervizními nástroji. Neučíme typologii otázek, strukturu vedení rozhovoru… Jsme „tady a teď“, reflektujeme to bytí, dovolujeme si být sami se sebou a s druhými, a pokud se objeví příležitost, experimentujeme s tím, co je a pozorujeme, jak to, co je, se stává něčím jiným…

A jak se jinak máš a co děláš?

Je to pár dní, kdy jsem, aniž bych měl pocit, že to na někoho hážu, mohl předat ředitele a statutárního zástupce Šance pro Tebe. Jsem teď „vedoucí pro kvalitu a rozvoj“. Ulevilo se mi. Jsem v Šanci na omezený úvazek, můžu lektorovat, supervidovat. Vzpomněl jsem si teď na text ze Staré Číny. Za mistrem Čuangem, který loví ryby u takové bažinaté louže, přijdou dva poslové od krále, aby ho přivedli, že mu chce svěřit správu své říše do rukou. A mistr, aniž by zvedl hlavu, řekne: „Slyšel jsem, že ve sbírkách vašeho krále je tři tisíce let stará želva v zlaté klícce zavinuta do brokátu.“ A oni na to: „Ano, je to tak, Mistře. Klec je zlatá s ornamenty a brokát je pošit diamanty“. A mistr říká: „A co myslíte, kdyby si ta želva mohla vybrat, zda bude v kleci s brokáty, nebo se mrcasit v blátě, co by si vybrala? Poslové připustili, že asi pobyt v louži. No a já to mám taky podobně jako ta želva. Taky se chci zas chvíli mrcasit v blátě. Chci se zaměřit na výcvik, supervizi… a taky na svoje vlastní věci, třeba život a tak:-) Spoustu jsem toho při tom „ředitelování“ zanedbal a to není dobré.

Jsi supervizor a taky lektor výcviku supervize.

Přemýšlel jsem nad tím, že teď vlastně nedělám žádnou supervizi v nízkoprahových službách. Hodně superviduji pěstounské rodiny pod o.s. Amalthea, taky OSPOD. Začínám teď supervidovat v jednom velkém Domově pro seniory.

Lektoruješ ještě další věci. Mohl bys říct něco o kurzu Potřeby?

Pro mě je nejefektivnější způsob, jak si něco ujasnit, je to zkusit učit. Vznikla struktura založená na fenomenologickým přístupu, schopnosti necenzurovaného a zároveň bezpředsudečného vnímání věcí. Základní nástroj je fenomenologická mapa klienta, zaznamenávání příběhů, ne v lineárních a příčinnostních ( z á plyne bé, a když bé tak už né cé), ale v komplementárních tvarech ( je tu á, i bé, je zvláštní, že se skoro nehlásí cé, a i dé je jistě možné). Je vždy vedle sebe několik příběhů, které jsou všechny platné. Když vybereme jen jeden, tak to nebude pravda. Ale už se mi to trochu uzavírá. Uvidíme, zda je ještě budu učit příští rok, nebo se objeví nějaká jiná otázka k prozkoumávání.

Něco o ČAS?

Z čeho mám radost, že správní rada přistoupila na to, že by se měla aktivovat komise pro etiku, supervizi a vzdělávání. Třeba nutně necítíme potřebu, nebude asi 200 podání ročně, ale takováhle platforma ukazuje ČAS jako profesionální asociaci, která si je vědoma odpovědnosti a má orgány, čidla. Bude schopná po „zralém uvážení“ zaujímat stanoviska k nejednoznačným situacím, dávat inspiraci. A nemusíme si připadat jako „chudý příbuzný“ vedle nějakých terapeuticky zaměřených seskupení.

A na závěr nějaké plány ohledně Kontaktní práce?

Samozřejmě další pokračování výcviku, ale až doběhne tento. Zjistili jsme, že je důležité se s účastníky „rozloučit“ „odpoutat se“ a pak se teprve seznamovat s novými. Zatím nevíme kdy, je to rytmus, kdy se nechceme dostat do rutiny, kdy každý běh je originál, i když drží strukturu danou akreditací, a původní vnitřní logikou. Takže se na lidi ladíme a loučíme se. Taky chybí jeden text v publikaci „Kontaktní práce“, který bych měl sepsat - „Já a nástroje v kontaktu“.

Dovětek: A mluvili jsme taky o „kongresu kontaktologů“. Má to být jednodenní konference zaměřená na kontaktní práci s podtitulem „jen o Vás a klientech“. Možná na podzim, bude-li zájem…

Díky za rozhovor
Aleš Herzog
Michal Zahradník (Mgr.)

V roce 1995 začal pracovat jako sociální asistent - streetworker a metodik oddělení sociální prevence na Okresním úřadě v Chrudimi. Je jedním ze zakládajících členů ČAS. V roce 1999 zakládal v Pardubicích kontaktní centrum a terénní programy pro zmírňování rizik působených drogou. Jako lektor se podílel na Vzdělávacím programu Gabriel a dalších vzdělávacích programech ČAS. V současné době vede spolu s Mgr. Evou Vernerovou výcviky Kontaktní práce. Od roku 2000 působí také jako supervizor a metodik. Aktuálně pracuje rovněž ve sdružení Šance pro Tebe, které působí v Chrudimi. Staví si na zahradě, na které rovněž bydlí, dílnu.