Nebylo nic nalezeno.

Foto: Ponton z.s.

Ten nejhorší start do života, který můžou děti dostat

V České republice vyrůstají tisíce dětí na ubytovnách. Jak vypadá každodenní realita těchto dětí a jak to ovlivní jejich životy do budoucna? Co děti z ubytoven doopravdy potřebují a jaké kroky je třeba udělat, aby se jejich situace zlepšila? Na to jsme se zeptali pěti sociálních pracovnic působících na ubytovnách v různých lokalitách (Plzeň, Příbram, Kolín a Kutná Hora a Praha). Shrnutí poznatků z terénu přinášíme v článku.

Špatná adresa

Ubytovny jsou různé. Existují i takové, kde jsou hezké a čisté samostatné bytové jednotky, řada ubytoven je však v katastrofálním stavu a majitelé často příliš nehledí na to, jak tam jejich obyvatelé žijí. Právě do takových ubytoven dochází pracovníci a pracovnice terénních sociálních služeb. Když hovoří o životě svých klientů na ubytovnách, nezávisle na sobě se ve svých výpovědích shodují – člověk, který není s problematikou seznámený, by jen těžko věřil, že toto je ve 21. stol. vůbec možné.

Míra bezútěšnosti v jednotlivých objektech je různá. Od velké po obrovskou, korunovanou někdy i ostnatým drátem obepínajícím ubytovnu.

Podmínky, v jakých tam rodiny s dětmi žijí, jsou mnohdy otřesné. Převažuje špatná hygienická situace, kdy na celé patro je např. jen jedna funkční sprcha, jeden záchod, který většinou vůbec nevyzývá k usednutí. Společná kuchyňka na chodbě. S železnou pravidelností se vyskytující štěnice. Někdy elektřina jde – někdy nejde. Na některých ubytovnách je teplo, jinde zima. Koncentrace lidí s těžkými osudy, lidí závislých na alkoholu, na návykových látkách, agresivních osob.

Dětství na ubytovně

Už samo neutěšené prostředí ubytovny dětem nepřináší žádné podněty, a když, tak negativní – děti jsou přímými svědky aplikace návykových látek, setkávají se ve společných prostorách s odhozeným injekčním materiálem a sdílí životní prostor s lidmi, kteří se chovají rizikově.

Jejich domovem je jeden pokoj, který se často ani nedá zamknout, kdokoliv tak může kdykoliv vejít dovnitř. Tam je směstnána celá (nezřídka velká) rodina o několika dětech. Kromě postelí a malého stolku se sem nic moc nevejde. Žádné soukromí, žádný osobní ani rodinný prostor – děti jsou často svědky hádek, které ve stísněném prostoru snadno eskalují. Ostatně, na ubytovně není klid skoro nikdy.

Není kde se věnovat vlastním aktivitám nebo přípravě do školy. Pro rodiny, které jsou ale na pokraji hladu, jde téma volného času a vzdělávání dětí stranou. „Ty děti se doma ani držet nemůžou, nebo dělat doma něco smysluplného, protože tam není pro to místo. Tím pádem se dostávají na ulici, i v zimě je vidíte pořád venku, veškerý svůj čas tráví v partičkách, bez dohledu někoho dospělého,“ říká vedoucí příbramského NZDM Bedna, Kamila Zelená.

A dodává: „Ubytovna je stigma. Myslím, že člověk žijící na ubytovně, která je v daném městě známá, pokud už při vyplňování jakéhokoliv dokumentu uvede adresu té ubytovny, tak riskuje, že se na něj bude hledět skrz prsty.“

Pro děti, které toto stigma nesou, je pak prakticky nemožné začlenit se do školního kolektivu. Dítě tak navazuje vztahy jen v rámci ubytovny, na které žije.

Protože ubytovny jsou na dopravně hůře dostupných okrajích měst, vznikají zde vyloučené lokality, v podstatě ghetta. „Mají to daleko a chodí pěšky, v létě, v zimě, přičemž v zimě je to pro děti velký problém a je to důvod do školy nechodit. To je velmi časté.“ Sděluje své zkušenosti z regionu Kolín a Kutná Hora Lucie Kolková, sociální pracovnice Prostoru Plus, který zde provozuje sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Jak dodává, běžná je také absence dětí v předškolním vzdělávání: „Máma má třeba ještě dvě malá miminka, musí všechny obléknout, odvést je pěšky tři, čtyři kilometry do školky, pak s malými dětmi domů, většinou nemají peníze na obědy, takže pro ně jde zase zpátky. Výsledkem je, že zkrátka do té školky nechodí. Často s rodiči řešíme, že mají děti spoustu zameškaných hodin.“

Svou roli hraje také to, že vzdělání není v této komunitě vnímáno jako hodnota, děti dědí nevzdělanost svých rodičů a chybí jim podpora a motivace do školy chodit a čelit obtížím, s nimiž se ve škole setkávají.

Domov jako bezpečné místo, kde mohou děti růst

Každé dítě potřebuje mít saturovány své základní potřeby, jednou z nich je potřeba domova jako bezpečného místa, kde se mohu v klidu rozvíjet a růst. Ubytovna není a ze své podstaty nemůže být domovem, neboť tyto potřeby nemůže naplnit.

Děti jsou zde vystaveny permanentnímu stresu, nemají zaručeno soukromí ani při tak běžných a intimních úkonech jako je návštěva toalety nebo osobní hygiena. Fakt, že kdokoli na ně může otevřít dveře je zejména pro dospívající velmi nepříjemný. Rychle se obléct, než někdo přijde a odnést všechny své věci z koupelny pryč – to je každodenní tlak, kterému zde děti musí čelit. Konstantní pohotovostní nebo dokonce poplachový režim psychiky i těla páchá ve vývoji dětí nenapravitelné škody. Navíc tento režim děti nejsou schopny opustit ani při změně prostředí, jsou v pohotovosti i ve škole, reagují nepřiměřeně, často agresivně.

Velký handicap jim vzniká také tím, že si nemohou pozvat na návštěvu kamarády a sociálně se tak začleňovat mezi své vrstevníky, jak je u dětí běžné. Nemohou si ani pořídit domácí zvíře, protože pravidla ubytovny to neumožňují. Rovněž osvojování základních dovedností vedoucích k osamostatnění, jako je např. vaření, je problém – na ubytovně pro to není prostor.

Místo, kde jsou se svými rodinami ubytovány, je tak nikoli místem rozvoje, ale místem, kde se děti učí přežívat. Životní strategie, kterou zde přebírají, není uplatnitelná v jiných prostředích – ukazuje jim pouze, jak se orientovat ve světě chudoby a dluhů a jak přečkat další den, nenabízí jim žádnou možnost změny.

Děti z ubytoven jsou děti. Svůj způsob života si nevybraly

Realita ubytovny se pro děti stává všeobecnou normou. A ačkoliv si postupně jak dospívají plně uvědomí svoji situaci a nechtějí už v takovém prostředí být, neumí si zároveň představit jiný život – z velké části jsou to totiž děti, které se do chudoby již narodily, svůj způsob života si nevybraly a řada z nich už takto žije ve třetí generaci. A tak většinou opakují stejný rodinný vzorec. Bez pomoci jim totiž nic jiného ani nezbývá.

„Naši klienti nemohou jít do soukromého bydlení, kde jsou hrozně vysoké vstupní náklady, rodiny mají sotva na zaplacení nájmu v tom měsíci, natož aby mohli mít na zaplacení kauce realitce a první nájem. A pokud výjimečně ty peníze dohromady dají, tak je tu pořád diskriminace a předsudky. Například romskou rodinzu nikdo do bytu nevezme,” komentuje bezútěšnou situaci svých klientů Petra Káčerková z organizace Ponton. V rámci terénního programu Com.pass pracuje s mladými rodiči, především maminkami, na plzeňských ubytovnách. 

Byt, který jde zamykat a od kterého mají klíče jenom oni

Přestože se situace na ubytovnách zdá být zamotaná ze všech stran, Petra upozorňuje, že se blýská na lepší časy: „V Plzni vznikl nově odbor sociálního bydlení a vzniká zde i odbor sociálního začleňování. Působí  tu také organizace “Více než jen bydlení” – je to sociálně odpovědná realitní agentura, která shání majitele nemovitostí, kteří nemají předsudky a kteří by pronajali svůj byt klientům ze sociálně vyloučeného prostředí. Zaručí se třemi nájmy dopředu, spolupracují partnersky s neziskovkou, která jim doporučí klienty a dává záruku, že klienti budou navázáni na službu, která je bude podporovat. Řešením by bylo, kdyby se takových majitelů bez předsudků našlo víc. Nicméně, Plzeň má teď hodně našlápnuto situaci řešit.”

Také v Praze se věci obrací k lepšímu a některé rodiny již přes dva roky bydlí v magistrátních bytech. „Myslím si, že to dospělo tak daleko, že úřad městské části i magistrát pochopili, že to opravdu není vůbec vhodné, aby děti bydlely v takovýchto poměrech, takže když to srovnám s dobou před dvěma lety, kdy na ubytovnách bydlelo 20 klientů, tak v současné době je to opravdu minimum, což jsem hrozně ráda, že se to takto posunulo,” říká Barbora Janurová z NZDM Pacific při Komunitním centru Motýlek působícím v Praze na Černém Mostě. 

A jak se teď těmto dětem, které se podařilo dostat z ubytovny, žije? „Zlepšení je vidět jak po psychické stránce, tak i po stránce prospěchu ve škole a sebevědomí. Děláme i terén na škole, kde jsme se setkávali s tím, že děti z těchto poměrů jsou úplní outsideři, vůbec nikdo je nebere mezi sebe. Určitě i v tomhle je to pro ně posun,” vysvětluje dále Barbora.

Regina Kuncová, vedoucí komunitního terénního programu Křižovatka z organizace Neposeda, pražský obrat k lepšímu potvrzuje: „Myslím, že trend je určitě pozitivní, Praha si rodiny s nezletilými dětmi dala na první místo v rámci prioritizovaných skupin.” Jak však dodává, na další ubytovně, kde stále žije mnoho rodin v naprosto příšerných podmínkách, se zatím zabydlovat nedaří.

Rodiny s dětmi na ubytovny nepatří!

Jako sociální pracovníci a pracovnice bychom měli neustále o situaci dětí na ubytovnách mluvit a veřejně na ni upozorňovat, vyzývat jednotlivé obce, aby vyvíjely aktivitu poskytnout rodinám s dětmi důstojné bydlení. 

Destigmatizace rodin v bytové nouzi je nutná. 

Je třeba aby obce vytvářely nové možnosti pro rozšíření bytového fondu a sociálního bydlení, věnovaly zvláštní pozornost rodinám s dětmi ohroženým ztrátou bydlení, vykupovaly ubytovny od soukromých majitelů a zvyšovaly dostupnost azylového a krizového bydlení tak, aby se děti na ubytovny vůbec nedostávaly. 

Zabraňme kuplířství s nájemným! Nájmy na ubytovnách se pohybují kolem 5-6 tis. na hlavu včetně dětí. Nájem za jednu místnost pro početnější rodinu se tak šplhá do astronomických výšin. Obchod s chudobou je nepřijatelný. 

Situace vyžaduje komunitní způsob práce i intenzivní práci s rodinami. Rodiče se často nevyznají v systému a možnostech pomoci, klíčová je zde role terénních sociálních pracovníků, kteří s nimi navážou kontakt, nabídnou jim pomoc a doprovodí je do dalších institucí.

Pouhé ubytování nestačí, rodiny a mladí lidé opouštějící ubytovny potřebují velkou a kontinuální podporu, aby si bydlení dokázali udržet. Komplexní problémy rodin vyžadují komplexní přístup. Při jejich řešení je nutná spolupráce různých institucí, státního i neziskového sektoru. 

Děti z ubytoven potřebují specifický přístup už od předškolního vzdělávání. Základní potřeby ale mají všechny děti na světě stejné. Naplňme jejich základní potřeby, zpřístupněme jim zdroje k rozvoji jejich osobností a začlenění do společnosti. Naslouchejme jim a vnímejme je. 

Na přípravě článku spolupracovaly:

Barbora Janurová, vedoucí a sociální pracovnice v NZDM Pacific, Komunitní centrum Motýlek. Pracuje s dětmi ve věku 6-18 let v Praze na Černém Mostě. Lokalita se vyznačuje velkým množstvím sociálně slabých rodin, které se potýkají s nelehkou finanční situací, na základě čehož rodiny často končily na ubytovně. Za poslední rok vnímá velký posun - u většiny takto špatně situovaných rodin se podařilo sehnat přes Magistrát HMP sociální byty.

Petra Káčerková, vedoucí terénního programu Com.pass v organizaci Ponton z.s. Pracuje v Plzni s mladými lidmi ve věku 15-30 let, především pak s mladými maminkami, které žijí na ubytovnách. 

Lucie Kolková pracuje v SAS Klubus, Prostor Plus v regionu Kolín, Kutná Hora. Navštěvuje i okolní vesnice, ubytovny jsou zde časté.V poslední době si všímá častého trendu matek samoživitelek v tíživé situaci. 

Regina Kuncová, vedoucí terénního programu Křižovatka, Neposeda z.s. Křižovatka je komunitní služba sociální prevence pro osoby bez přístřeší, seniory, rodiny a jednotlivce v nouzi. Působí v lokalitách Prahy 14, 15, 20 a 21, primárně pracuje s dospělými osobami. Pracovníci služby navstěvují pražské ubytovny, jejich klienty jsou rovněž rodiče nezletilých dětí. 

Kamila Zelená, NZDM Bedna, Ponton z.s.  Bedna působí v Příbrami již 12 let a nabízí ambulantní (pro dospívající ve věku 11-20 let) i terénní (pro mladší děti 6-11 let) formu služby, většinu její klientely tvoří děti z příbramských ubytoven (klub 75%, terén 50%). 

Pro streetwork.cz připravila Michaela Burdová

Tagy