Zemřela Zdena Zuzana Bednářová

Vystudovala speciální pedagogiku – etopedii na Univerzitě Karlově a poté prakticky až dosud působila v pedagogických, sociálních a obecně vůbec pomáhajících službách.

Svoji profesní kariéru zahájila ve výchovném ústavu pro děti a mládež, v devadesátých letech pracovala jako odborná pracovnice na Ministerstvu práce a sociální věcí ČR, poté byla přes 20 let ředitelkou a terapeutkou ve společnosti ACORUS, z.ú., od roku 2008 byla členkou Českého institutu pro supervizi, sedm let působila jako inspektorka kvality sociální služeb, jako supervizorka, lektorka a konzultantka pracovala vlastně až do poslední chvíle.

Těm mladším v oboru její jméno možná už nic neřekne, ale Zdena Zuzana Bednářová stála v první polovině devadesátých let u začátků streetworku a nízkoprahových služeb u nás a následně i u vzniku České asociace streetwork, a významně se zasloužila o rozvoj obého.

Od roku 1992 byla odbornou pracovnicí oddělení sociální prevence Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a spolu se svou kolegyní Terezou Čakrtovou tehdy stála u zrodu (dnes již neexistující) funkce sociálního asistenta, a to na základě usnesení vlády č. 341/94, k Programu sociální prevence a prevence kriminality. Sociální asistent byl zřízen jako článek sociální prevence, který měl představovat specifickou terénní práci s dětmi staršího školního věku a mládeží ohroženou nebo již silně zasaženou sociálně patologickým vývojem – tedy streetwork. Sociální asistenti byli specializovaní pracovníci okresních nebo městských (magistrátních či obvodních) úřadů, streetwork se tak začal systematicky etablovat na úrovni státu a měst a obcí. Je samozřejmě nutné dodat, že paralelně s tím se v té době začal streetwork zvolna rozvíjet i na úrovní nestátních organizací.

Zdena Zuzana Bednářová stála v první polovině devadesátých let i u navázání spolupráce ministerstva práce a sociálních věcí se Saskou sociální akademií ze Spolkové republiky Německo, která pro sociální asistenty a později i další pracovníky z oblasti streetwork i NZDM koncipovala i ucelené vzdělávání v problematice streetwork, čímž se v přeneseném smyslu slova zasloužila o rozšíření teoretického zázemí nejen streetworku, ale i budoucích nízkoprahových zařízení pro děti a mládež.

Je spoluautorkou dvou odborných publikací o streetworku: knihy „Sociální práce na ulici – streetwork“ (vyšla v brněnském vydavatelství Doplněk v roce 2000) a pak „Slabikář sociální práce na ulici – supervize, streetwork a fundraising“ (vyšla rovněž v Doplňku v roce 2003). Vlastně jedněch z vůbec prvních odborných ucelených textů pro tuto práci. Je autorkou i dalších odborných článků v této problematice a byla dlouho lektorkou kurzů pro streetworkery.

V případě České asociace streetwork je její otisk dokonce ještě přímočařejší – patří přímo mezi její zakládající členy asociace, která vznikla v roce 1997. Protože mimochodem – stanovy budoucí ČAS se tvořily přímo v kuchyni u Bednářů.

Sluší se závěrem dodat, že podobně zřetelný otisk zanechala i v oblasti prevence domácího násilí, které se po odchodu z MPSV dalších dvacet let věnovala jako ředitelka zařízení pro oběti domácího násilí, terapeutka, lektorka, supervizorka i autorka celé řady odborných textů.

A dost možná by ještě zanechala i jinde, kdyby na to dostala čas.

Zdena Zuzana Bednářová určitě patří mezi osobnosti, které se v devadesátých letech podílely na formování, definování i profesionalizaci oboru streetwork i NZDM v naší zemi.

Pro odbornou veřejnost (a to nejen v případě streetwork, nízkoprahových služeb či prevence domácího násilí) byla průkopnicí ve vybraných oblastech sociálních služeb, osobností sociální práce i uznávanou supervizorkou. Pro své blízké a přátele pak zůstává nezapomenutelnou a inspirativní ženou s obrovským srdcem a neuvěřitelnou energií.

Já sám jsem se se Zdenou Zuzanou Bednářovou seznámil v roce 1996, kdy jsem začal působit jako sociální asistent. Letos je tomu tak rovných třicet let. Z kolegů z branže jsme se postupem času stali dobrými známými, pak kamarády a v posledních letech nakonec hodně blízkými přáteli. Hodně blízkými. Znali jsme svoje radosti i bolesti a sdíleli jsme naše malé i velké plány. Potkali jsme se spolu naposledy v pondělí před tím následujícím tragickým pondělím.

Logicky jsme u toho posledního kafe nestihli všechno dopovídat. A mrzí mě moc, že už to nestihneme. A bolí to. Zdeni, odpočívej v pokoji.

Jan Čechlovský