Autorkou dnešní vzpomínky je Alena Vosáhlová.
Radši bych nevzpomínala. Některým lidem by se mělo zakázat umřít (zatímco jiní jsou mrtví už zaživa a jejich smrt je vlastně podvod, protože už nemá co umřít). Petr rozhodně umřít neměl. A když už musel umřít, tak neměl umírat tak mladej. Doteď jeho smrt beru jako podraz a jednou si to s ním vyříkám.
Kdo byl Petr? Rozhodně vizionář. Ale reálnej vizionář, kterej vidí za roh a nevymýšlí nerealizovatelný blbosti. Petr byl skvělej praktik, do chování lidí viděl jako málokdo. Úplně přesně věděl, jak v danou chvíli u rozbouřenýho divokýho puberťáka, kterej fakoval celej svět, intervenovat, aby mu dovolil spolupráci s ním strukturovat a vést ho.
Byl vzdělanej. A umanutej a paličatej. A občas dělal věci, nad kterými rozum stál, ale s odstupem času se ukázalo, že udělal to nejlepší, co udělat šlo. Například když chodil pít s jedním kolegou, který mlátil svoji ženu. Nechápali jsme to. Jenže mlácení ženy časem ustalo, přišel rozvod a oddělený spokojený život obou aktérů tohoto nešťastného manželství. A tak to s ním bylo v mnoha věcech. Prostě viděl za roh.
Petr jako šéf uměl jednu věc, kterou neumí moc lidí: když jste mu něco říkali, tak jste měli pocit, že v tu chvíli tam je jen pro vás. Poslouchal vás se zavřenejma očima, aby líp poznal, co zní falešně. Nesoudil, nenechal vás ve štychu, poradil, nasměroval. Když někdo něco podělal, pomohl to nahodit zpět. Když někdo něco podělal ze své nepoučitelnosti nebo tuposti, řval. Jeho odchodem z Kroku pro mě Krok umřel, už to nebylo ono.
Foto: Petr Klíma a Alena Vosáhlová
Petr byl člověk ponorný. Povrchy věcí ho nezajímaly. Zajímala ho hloubka a kauzalita.
O Petrovi by se daly napsat sebrané spisy. A vedle toho se spousta věcí ani popsat nedá, musela se s Petrem prožít. Kdo ho znal, myslím opravdu znal, ví, o čem mluvím. Tak asi tak.