Příběh Jitka

Jsou dny, kdy si říkám, že by bylo lepší nebýt. Ne že bych měla konkrétní plán, spíš se mi ta myšlenka neustále vrací a dost mě to vyčerpává. Hlavně ve chvílích, kdy toho je moc – škola, očekávání rodičů, strach, že něco pokazím. Když jsem ve stresu, třesu se, nemůžu pořádně dýchat a okusuju si nehty až do krve. Představa trojky na vysvědčení je pro mě jako totální selhání. Vím, že to zní přehnaně, ale v tu chvíli to jinak cítit neumím. Připadám si neschopná, na nic.

Hodně řeším svoje tělo. Přijdu si ošklivá. Pořád se kontroluju – na fotkách, v zrcadle, z profilu, zepředu. Jestli nemám špíček, jestli je někde něco vidět. Půl roku jsem zvracela. Teď už je to čtrnáct dní, co jsem to neudělala. Už nechci být bulimička… ale jak to všechno zvládnout? Doma je téma vzhledu pořád na stole. Musím být poslušná, hezká, úspěšná… dokonalá. Máma mi posílá fotky modelek, doporučuje diety, říká věty typu: „Kdybys trochu shodila, budeš jako ony.“ Možná to myslí dobře. Já slyším jen “nejsi dost”. Nikdo doma netuší, čím procházím. A tak jsem to i chtěla. Rodiče na psychology nevěří. Táta nechce nic řešit. Máma má rakovinu, ale doma se o tom nemluví. Já o tom přemýšlím za ni. Do detailů. Co bude, až se jí nemoc zhorší? Kdo se o ni postará? Jestli to zvládneme. Jestli to bude na mně… Můj mladší bratr Karel se umí ozvat, říct ne. Já to neumím. Karel za to dostává rány. Já mlčím. Snažím se být hodná.

Jediný člověk, který ví, jak moc mi není dobře, je kamarádka ze třídy. Do nízkoprahového klubu pro děti a mládež jsem šla tajně. Poslala mě tam učitelka, která trochu tuší, že možná nejsem úplně v pohodě. Nikomu dalšímu jsem to neřekla. Bála jsem se, aby se to nedozvěděli rodiče a všechno nebylo ještě horší.

Na prvních schůzkách s pracovníky klubu jsem poprvé nahlas řekla, že někdy nechci být. Že se bojím sama sebe. Mluvili jsme o tom, jak vážné ty myšlenky jsou, učila jsem se, co dělat, když přijde úzkost. Jak dýchat. Jak se vrátit zpátky do těla. Společně jsme volali na krizové linky – abych věděla, že tam někdo je. Že nemusím být sama, když bude nejhůř.

Pro mě bylo hodně těžké přiznat si, že to sama nezvládnu a otevřít se někomu druhému. A ještě těžší bylo říct to rodičům. Trénovali jsme, co přesně říct, jak to říct. Co když se budou zlobit? Co když mi neuvěří? Nakonec jsem s pracovníkem klubu nacvičila, jak mámě říct, že někam docházím. Jednou tam se mnou šla, a tak se poprvé dozvěděla, jak moc mě stres ze školy paralyzuje. Pracovníci NZDM mě také propojili s Centrem Anabell, poradnou pro lidi, co mají poruchy příjmu potravy. Můžu tam jít i bez toho, aby to rodiče věděli. Tam mi řekli, že to, co řeším se svým tělem, je způsob, jak se vyrovnávám s tlakem. Pomohlo mi to podívat se na sebe jinýma očima. Postupně si začínám víc věřit. Dokázala jsem se za sebe postavit před spolužáky, a dokonce i před mámou. Ne pokaždé, ne dokonale, ale aspoň někdy.

Dnes mám přítele. Jsem zamilovaná. A zároveň se bojím, že mě opustí. Když si ze mě dělá legraci, slyším to jako kritiku, odmítání. Dokážu nad jednou větou přemýšlet celé hodiny a v hlavě si vytvářet černé scénáře. Učím se je zastavovat. Ne vždycky to jde. Tenhle příběh nemá jasný konec. Některé věci jsou běh na dlouhou trať, pomáhají mi pracovníci nízkoprahového klubu pro děti a mládež a z dalších služeb, se kterými mě propojili – z Centra Anabell, krizových linek, nově chodím i na psychoterapii. Také jsme otevřeli téma násilí, které doma s bráchou zažíváme. Prý to není v pořádku, asi se to bude nějak řešit.

Možná budou dny, kdy to zase bude špatné. Ale to, co vím jistě, je, že říct si o pomoc není moje selhání. Je to vlastně spíše moje síla. Způsob, jak zůstat naživu.