Příběh Jana
Jana měla dlouho pocit, že žije obyčejný, celkem spokojený život. Vyrůstala v malém městě, v rodině, která nijak nevybočovala. Po vyučení nastoupila do práce ve svém oboru, založila rodinu a narodil se jí syn. Patřila k lidem, kteří chodí do práce, řeší běžné starosti a věří, že takhle to bude napořád. Jenže manželství postupně přestalo fungovat a skončilo rozvodem. Jana zůstala na výchovu syna sama.
Nejtěžší chvíle přišla, kdy se syn krátce před dosažením dospělosti odstěhoval k otci a kontakt s Janou se přerušil. Nesla to velmi těžce. Ztratila nejen každodenní smysl svého snažení, ale i pocit, že je pro někoho důležitá. Právě v této době vstoupil do jejího života nový partner – a s ním i drogy. To, co zpočátku vypadalo jako náplast na bolest, se rychle změnilo v závislost, která přinesla daleko větší problémy.
S drogami přišla nestabilita, ztráta práce i bydlení. Jana skončila bez střechy nad hlavou. Přestože drogy postupně přestala užívat tak intenzivně, z života na ulici se nedokázala vymanit. Jedenáct let přežívala bez domova, s občasnými pokusy o návrat do běžného fungování, s nevydařenými vztahy i opakovanými pády. Čas plynul a Jana si zvykala na minimum očekávání.
Zlom přišel při druhém výkonu trestu odnětí svobody. Právě tam si Jana poprvé jasně řekla, že takhle už dál žít nechce. Obrátila se na sociální služby s prosbou o pomoc, aby po propuštění neskončila znovu na ulici. Díky této spolupráci se podařilo zajistit bydlení v městské ubytovně. Propuštění bylo úlevou, ale zároveň i zdrojem velkých úzkostí. Budoucnost byla nejistá a Jana několikrát znovu sáhla po drogách, aby strach utlumila.
Důležité ale bylo, že v tom tentokrát nezůstala sama. Zapojila se do podpůrné skupiny zaměřené na prevenci relapsu, začala užívat medikaci a s podporou pracovníků hledala zaměstnání. První práci získala v sociálním podniku. Zároveň se její situace dál stabilizovala – z ubytovny se přesunula do samostatného bytu v rámci programu Housing First. Začala řešit i věci, které dlouhá léta odsouvala: zdravotní stav, zanedbaný chrup, péči o sebe. Nechala si udělat zubní implantáty a postupně se jí vracela sebedůvěra.
Když se naskytla možnost práce prodavačky v lahůdkách, Jana sebrala odvahu a přihlásila se. Práce ji bavila, těšila ji každodenní rutina i kontakt se zákazníky. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že je zpátky mezi lidmi. Pak ale přišla další překážka – autoimunitní onemocnění. Jana strávila více než rok v pracovní neschopnosti a musela se znovu učit přijímat, že ne všechno má pod kontrolou.
Dnes pracuje na poloviční úvazek jako uklízečka. Možná to není práce, o které kdysi snila, ale je to práce, kterou zvládá. Má střechu nad hlavou, stabilní příjem a především vědomí, že její život má znovu pevnější obrysy. Jana ví, jak snadné je spadnout – a jak těžké je vracet se zpátky. Její příběh ukazuje, že i po letech na okraji společnosti se dá znovu začít. Pomalu, s podporou, ale důstojně.
