Rozjížděla jste první nízkoprah v Arménii, dnes je toto zařízení nejen funkční, ale slouží jako vzor pro další vznikající služby. Co Vás do Arménie přivedlo?
Byla to souhra několika náhod, asi před deseti lety jsem organizovala školení na Ukrajině, které se týkalo práce s dobrovolníky z různých pomáhajících profesí. Jedna účastnice z Arménie mi dala tip na organizaci YIC Gyumri “Youth Initiative Centre” NGO, která pracuje v podobné oblasti a sídlí v Gyumri. Já jsem se tehdy s tou organizací spojila a napsali jsme první školení, které sloužilo jako podpora pro pracovníky s mládeží v místním regionu. Poprvé jsem se tak dostala do Arménie a byla to velká láska na první pohled, je to nádherná země se zajímavou historií, skvělými lidmi. Spřátelila jsem se s pracovníky z té organizace, kteří dělají úžasné věci – jsou to vlastně průkopníci v oblasti práce s mládeží v celé Arménii. A začala jsem tam jezdit pravidelně, ať už pracovně nebo osobně za přáteli.
Do Arménie jsem odjela s jasnou představou, leccos ale nakonec dopadlo úplně jinak
Co obnáší zavádění nízkoprahové sociální služby pro děti a mládež na Kavkazu?
Určitě to obnáší dost odvahy a štěstí. To, co mi hodně pomohlo, byla příprava, znalost regionu, kam už jsem v té době jezdila a věděla jsem po dlouhých rozhovorech s pracovníky i s místními lidmi, co je tam potřeba. Ať už se jednalo o potřeby komunity, finanční zdroje, možnosti plánování i lidské zdroje.
Dále to vyžadovalo vyjednávací schopnosti – tím, že na Kavkaze ještě žádný podobný projekt nefungoval, velkou částí mojí práce bylo vyjednávat s různými místními orgány, s radnicí, se školami, s komunitou. Bylo třeba všem vysvětlit, co to vlastně nízkoprah je a jaký přínos by mohl mít. A důležité bylo určitě také strategické, metodické myšlení.
Tím, že vše vzniká úplně na holé půdě a chybí jakýkoli písemný základ, museli jsme dát dohromady obecné metodiky práce. Byla nutná i velká otevřenost a flexibilita vůči změnám i vůči kulturním odlišnostem, což byla věc, na kterou jsem si přišla až na místě.
Do Arménie jsem odjela s jasnou představou, jak by to mohlo fungovat, ale leccos dopadlo nakonec úplně jinak a i na to je třeba se připravit.
Znalost regionu a místních poměrů byla tedy klíčová. Kolik času taková příprava zabere?
Ano, nedokážu si představit, že bych tam jen tak „z fleku“ odjela a začla něco dělat, je potřeba to tam trošku znát.
Jezdím do Arménie zhruba devět let, spolupracuji s výše zmíněnou organizací a asi pět let zpátky jsme se začali o myšlence nízkoprahového centra pro děti a mládež bavit. Mluvili jsme o tom, co já dělám tady v nízkoprahu, co to vlastně ten nízkoprah znamená, co je to streetwork a přišli jsme na to, že podobná služba tam chybí.
Gyumri je druhé největší město Arménie a má složitou historii – v r. 1988 tam bylo velké zemětřesení, kdy 70% města bylo zničeno a do dnešní doby se z toho dostává. Zároveň je to nejchudší oblast celé Arménie. Mládež je tam vlastně bezprizorní, nikdo s ní nepracuje, 44% mladých lidí je nezaměstnaných.
Dva roky jsme tedy vedli rozhovory o tom, jaké by byly možnosti a potom se nám podařilo získat velký grant na renovaci budovy, kterou nám na 10 let propůjčilo město. A pak už jsem tam odjela a samotná realizace na místě trvala celý jeden rok. Od vzniku centra uplynulo v současné době dva a půl roku.
Jak se na službu dívali místní lidé, veřejnost, když jste s nimi začala vyjednávat?
Ze začátku to bylo docela náročné. Ve světě fungují různá youth centra, mládežnická centra a podobně, ale tady nefungovalo ani to, takže si lidé ze začátku vůbec nedokázali představit, o co jde a k čemu by to mělo sloužit. Vyjednání proto ze začátku zabralo hodně času, nicméně přineslo ovoce.
A v momentě, kdy se centrum otevřelo a začaly do něj chodit děti, začaly se pořádat různé akce pro veřejnost, pro rodiny, tak všichni velmi rychle zjistili, že centrum je skvělá věc, mladí lidé díky němu mají větší šanci na pracovní uplatnění a chuť ve městě zůstávat.
Odliv mladých lidí, ať už do hlavního města nebo do zahraničí, je tam velký a už během chvilky fungování centra se začaly objevovat jeho výsledky, takže se to z počátečních rozpaků rychle překlenulo do nadšení.
Foto: Rozlučková akce, kterou pro Martinu v nízkoprahovém centru uspořádaly místní děti
Stěžejní je mladým lidem poskytnout prostor, kde mohou trávit čas
Co místní mladí lidé potřebují, aby mohli v regionu zůstávat?
Hodně je to otázka využití volného času, teprve teď tam třeba vznikají různé parky a místa, kam mladí lidé a děti mohou jít. Místní nízkoprahové centrum má zahradu, která poskytuje zázemí pro různé aktivity, ale doteď tam vůbec nic nebylo. Stěžejní tedy je poskytnout mladým lidem nějaký prostor, kde mohou trávit čas.
Velkou roli tam také hraje infrastruktura, silnice tam byly v opravdu hrozném stavu a dostat se do vedlejšího města nebo dojíždět do metropole bylo naprosto nereálné. Takže v momentě, kdy se tam zlepšuje infrastruktura, mají lidé větší možnosti dojíždět za prací, místo toho, aby se odstěhovali. Je to komplex různých věcí.
Jaká je místní cílová skupina v porovnání s ČR?
Cílová skupina je věkově o něco mladší. V České republice můžeme pracovat s dětmi a mládeží od 6 do 26 let, v Arménii je rozpětí cílové skupiny od mladších dětí zhruba do 18 až 19 roku věku, protože společnost tam trošku předpokládá, že kolem 19, 20 roku už lidé začnou vést dospělý život, mají svatbu, zakládají rodinu. Celkově tam dospělost nastává mnohem dřív, dvacetileté holčiny si už hledají partnera a věnují se rodinám.
A co se týče témat, které ti lidé řeší, tak jsou tam věci, které jsou hodně společné a které jsou naopak dost odlišné. Mezi společná témata patří např. vrstevnické vztahy, vztahy s kamarády, nějaký druh vyloučení, ať už finanční, nebo geografické a podobně. Tím, že v Gyumri je špatná infrastruktura, mnohde ještě není zavedena elektřina, voda, tak ti lidé jsou dost odřízlí.
Naopak odlišná je míra nezaměstnanosti mladých lidí, která je tam obrovská. S tím souvisí častá témata výběru školy a povolání, s otázkou práce je také spojená organizace různých kurzů. Hodně se rovněž řeší volný čas, jak ho využít, co by se dalo dělat. Protože ve městě nic jiného nefunguje a děti se často poflakují po ulicích, naším cílem bylo je v těch ulicích vyhledat a nabídnout jim nějakou alternativu.
Místní komunita je tak stmelená, že pro subkultury tam není moc prostor
Existují v Arménii subkultury mládeže, jak je známe my?
Určitě to není tak, jak u nás, místní komunita je tak stmelená, že mladí lidé ani nehledají nějakou paralelní cestu. Jsou součástí rodiny a komunity, netvoří sami partičky a podobně. Pro subkultury tam vlastně není moc prostor. Spíše jsou tam rozdíly mezi pohlavími, přístup k holkám a ke klukům není úplně rovný. Kluci mají status trošku výš a ukazuje se to ve spoustě věcech, například je tam naprosto normální, že kluci kouří, ale dívky a ženy kouřit nemohou, nesluší se to.
Oproti tomu, jak vypadá sociální práce s mladými u nás, velký rozdíl je také v oblasti experimentování s návykovými látkami. V České republice je vcelku běžná věc, že dnešní mládež zkouší účinky různých návykových látek, zkouší je mixovat, na rozdíl od Arménie, kde se k těmto látkám mládež vůbec nedostane. Nestává se ani, že by děti začaly experimentovat třeba s alkoholem, to je potom až v tom pozdějším věku.
Společnost v Arménii je hodně komunitní a rodina je naprostý základ. V momentě, kdy se něco stane, něco je potřeba vyřešit, udělat, tak se to vždycky řeší v rodině. Rodiny podporují, že děti chodí do nízkoprahového centra, vidí potenciál v tom, že nabydou nové zkušenosti, budou mít možnost vzdělávání a větší šanci se někde uplatnit. Naopak se tam ale neočekává, že vynesou nějaký problém, který se řeší v té rodině, protože tam se to bere tak, že záležitosti uvnitř rodiny, nebo komunity, kde děti žijí, se nevytahují ven. I když tam nějaké problémy jsou, tak se o nich veřejně nemluví. Takže to, co je u nás samotným základem práce, tam vlastně úplně odpadá.
S jakými problémy jste se musela při zakládání nízkoprahového centra v Arménii vypořádat?
Nastala situace, kdy jsme měli vypsané výběrové řízení na nové pracovníky a přišli jsme na to, že pro sociální pracovníky s dětmi, streetworkery, nebo pracovníky s mládeží celkově tam neexistuje žádné vzdělávání. A tak jsme vybírali pracovníky pouze na základě vloh pro tu profesi. Veliká část mojí práce pak sestávala z toho pracovníky školit a podporovat je, aby byli na práci připravení. Něco, na co se tady učíme pár let na škole, museli oni zvládnout hned na začátku.
Situace se zvolna mění, já jsem se před pár dny z Arménie vrátila a aktuálně se tam otevřel obor sociální práce, vedla jsem tam nějaké kurzy. Ještě ta proměna ale bude chvilku trvat.
OSPOD nebo něco podobného tam vůbec nefunguje, lidé o rodinných záležitostech nechtějí mluvit a pokud přesto pracovník zjistí problém, není koho oslovit ke spolupráci.
A co je velkým problémem a bude to také vyžadovat na řešení této situace čas, je problematika násilí v rodině, domácího násilí. To je bohužel v Arménii ještě docela častý jev, ale zatím nejsou páky, jak takové situace vyřešit. OSPOD nebo něco podobného tam vůbec nefunguje, lidé o rodinných záležitostech nechtějí mluvit a pokud přesto pracovník zjistí, že se něco takového děje, nějaké dítě se mu svěří, tak vlastně nemá moc jak to řešit. Může o tom jen mluvit s dotyčným, ale v momentě, kdy by to vyžadovalo nějaký zásah v rodině, nebo v komunitě, shodilo by to vlastně celou myšlenku nízkoprahu. Komunita je tam na prvním místě.
Jeden takový případ jsme řešili, kdy holčina mluvila o domácím násilí. S pracovníky jsme zůstali jen na úrovni, jak podpořit ji, protože tam nebyly žádné cesty, jak se do toho vložit, nebo koho oslovit ke spolupráci. Síť služeb tam úplně chybí.
Tohle si odsud odnáším jako téma a vím, že to na Kavkaze celkově ještě pár let zabere.
Foto: Klubový cyklo výlet. V Arménii není zvykem, aby ženy a dívky jezdily na kole, Martina však obyvatele a obyvatelky Gyumri zbavila předsudků a ukázala jim, že cyklistika je skvělá věc.
To musí být velmi těžké i pro samotné pracovníky.
Ano, určitě to bylo náročné. Pracovníci dostali ze začátku podporu, aby věděli, jak s dětmi pracovat, ta se časem překlenula od odborných zkušeností a od předávání základních informací o práci v nízkoprahu k tomu, jak se vypořádat s podobnými dilematy. Nechci to nazývat úplně supervizí, ale ke konci jsme už více než to, co by měli umět, řešili, jak se vypořádat s těmito tématy a jak ochránit i sami sebe. Protože pracovníky ty situace samozřejmě také mnohdy zasáhly.
Jak se arménskému zařízení aktuálně daří?
V momentě, kdy jsem odjela, jsme měli naplánovanou sérii monitorovacích setkání, kdy měli pracovníci a zařízení dostávat další podporu, aby mohli fungovat. Odvedli jsme tam rok intenzivní práce, ale samozřejmě bylo pořád co řešit.
Bohužel ale nastal Covid, zároveň tam ještě vloni byla válka, takže jsem v Arménii dlouhou dobu nebyla.
Setkání proto probíhala většinou online a podpora na dálku se vcelku podařila, protože v loňském roce bylo ve vedlejším městě Spitak otevřeno druhé centrum a v současné době se pracuje na rozjezdu dalších tří zařízení po celé Arménii, v různých regionech. To probíhá ve spolupráci s UNICEF a s místními městy. V době, kdy jsem tam byla, se podařilo navázat nějaké kontakty, zatím to funguje a vypadá to, že rozkvět nízkoprahových center tam teď bude velký.
Sociální práci se tedy v Arménii blýská na lepší časy!
Určitě, v Arménii byla asi před třemi, čtyřmi roky velká revoluce, došlo tam k převratu a ta země má teď mnohem lepší vyhlídky, začíná se opravovat infrastruktura, pracovat s lidmi, začíná tam fungovat podpora pracovních míst a podobně. Bohužel do toho zasáhla válka, což situaci trochu zkomplikovalo. Pro Arménii je to hodně citlivé téma, spousta lidí tam zemřela a pro místní komunitu to bylo dost náročné. Ale věřím tomu, že se z toho vzpamatují, a že se jim podaří nastartovat dobrou cestu.
Jaká to pro vás byla zkušenost, co jste se během svého pracovního pobytu a rozjezdu nízkoprahového klubu v Arménii naučila? Jaká Martina se vrátila zpátky domů?
Já myslím, že jsem v podstatě stejná, ale určitě to byla velká zkušenost na osobní i na profesní úrovni. Zvykla jsem si tam na úplně jiné životní návyky, fungovat v komunitě a některé věci neřešit, protože když člověk slyší osudy a historii těch lidí, od genocidy po válku, tak si pak spoustu věcí přehodnotí.
Určitě jsem se naučila vysoké flexibilitě, otevřenosti a nebrat věci tak fatálně, protože pak stejně dopadnou úplně jinak. Arménská kultura je jiná než česká. U nás když se na něčem domluvíme, tak to platí, ale pro Armény je to jinak, oni si dokáží život vychutnat, nikam nespěchají a vše tam plyne tak pohodově. Můžeme se tedy třeba domluvit, že v jednu hodinu něco začneme, ale v momentě, kdy má například někdo narozeniny, nebo přijdou známí, vše se posouvá, protože pro ně je důležitější než tady pro nás být se svými blízkými. Takže třeba různé mítinky nebo školení začínaly i s několikahodinovým zpožděním. Když je nějaký deadline, například na podávání projektu, u nás všichni „jednou“ na maximum, kdežto tam je to taková pohoda, nějak to prostě dopadne. Na druhou stranu, když je potřeba, tak se ti lidé dokáží stmelit a společně zabrat.
A profesně to byla určitě výzva v mnoha směrech, protože škála činností, které jsem na místě dělala, byla obrovská. Jela jsem tam s tím, že budu rozjíždět nízkoprah, ale k tomu bylo potřeba všechno od A do Z, ať už vyjednávání s místními, školení a podpora pracovníků, naučit to ty lidi, tvorba metodiky, fundraising... Takže v tomto směru to bylo opravdu obohacující, naučila jsem se tam od každé práce něco.
Když člověk ví, že to má smysl, a že může ke změnám dojít, tak je potřeba to veřejnosti a městu jenom vysvětlit
Když jste před sedmi lety rozjížděli nízkoprah ve Velkém Meziříčí, potýkali jste se s odmítavým přístupem města i veřejnosti. Dnes se Wellmezu daří, veřejnost Vás bere jako součást místní komunity, jste podporovanou a žádanou službou, respektovaným partnerem v síti služeb. Jakou roli v tom hrály vaše zahraniční zkušenosti?
To, co se nám podařilo tady ve Wellmezu, byla zase souhra dobře postavených okolností, měli jsme nový tým, který si sedl a který měl touhu něco dalšího dělat, což nám hodně pomohlo. A já měla ze zahraničí zkušenost, že když člověk ví, že to má smysl, a že může ke změnám dojít, tak je potřeba to veřejnosti a městu jenom vysvětlit. V momentě, kdy to ti lidé pochopí, je to pak jednodušší. To je určitě jedna z věcí, která zafungovala.
Když jsem nastoupila, obešla jsem proto všechny místní instituce a vysvětlitla jim přesně o čem ta služba je, jak to funguje, k čemu slouží. A došlo k tomu, že ti lidé vlastně také často nevěděli, co nízkoprah je. Už jenom tohle vyjasnění a nabídka pomoci a spolupráce rozhodně pomohla.
Nesete zprávu o potřebnosti a nutnosti sociální práce s mladými lidmi do světa. Jste vlastně taková apoštolka sociální práce.
Mám to tak, že mě moje práce moc baví. A trošku mě mrzí, jak se v poslední době změnil pohled na sociální práci, která je teď hodně limitována. Když někde naší práci propagujeme, tak je to hlavně o indikátorech, číslech, o tom, kolik dětí je napravených a podobně. Já ale svoji práci beru tak, že to je široká škála činností, a že někdy stačí jenom čas a prostor mluvit s těmi lidmi, vyslechnout je, nebo s nimi prostě v daný moment být – i to jim může pomoci.
Jsem spíš takový velký vizionář, protože já sociální práci neberu jenom jako práci s klienty v tom daném zařízení, ale i celkově jako práci s veřejností. Je potřeba se všemi, ať už s veřejností, nebo s institucemi, pracovat na různých předsudcích a negativních pohledech jak na cílovou skupinu, tak na sociální práci celkově. Tyto předsudky často vznikají právě na základě nejasností, které ti lidé mají.
I to je jeden z důvodů, proč s kolegyněmi pořádáme každý rok Funny Fest, což je multižánrový festival, který tvoříme společně s našimi uživateli a dobrovolníky. Lidé tak vidí, že mladí lidé nejsou jen poflakující se mládež, ale že jsou to lidé, kterým když někdo pomůže, jsou schopní něco uspořádat, zorganizovat, pomoct někomu druhému a podobně.
Kolegové vás charakterizují jako člověka, který si ve všech situacích dokáže zachovat nadhled, chladnou hlava a zároveň má smysl pro humor. Vzpomenete si na nějakou situaci v zahraničí, kdy jste tyto vlastnosti zúročila?
Já jsem takový expert na nenadálé situace nebo na různé výzvy (smích).
Snažila jsem se tam třeba zorganizovat workshop zaměřený na duševní zdraví a v rámci něj jsme jednou uspořádali v parku setkání s meditací a jógou, což v Arménii ještě skoro nikdo nezná. Každý, kdo tím parkem prošel, se zastavil. Okolo nás stáli chlapi, babičky, dědečkové a všichni na nás koukali, co to děláme – nemohli tomu uvěřit. Chvilku jsem přemýšlela, jestli toho mám nechat, jestli z toho třeba nebude ostuda, ale nakonec jsme pokračovali dál a někteří z přihlížejícíh se přidali a potom se ptali, o co se jednalo.
Foto: Jóga v parku
Také cestování na Kavkaze je obrovský zážitek, nefunguje tam žádný jízdní řád, prostě až se autobus naplní, tak jede. Je to takové velké dobrodružství. Jednou se mi stalo, že jsem v nočním vlaku zaspala, probudila jsem se 350 km od letiště a měla asi 5 hodin na to dostat se zpátky, neměla jsem žádné peníze a rukama nohama jsem se snažila domluvit s místními. Ti se nakonec složili, domluvili autobus, který jel okolo, a dopravili mě až na letiště, takže jsem mohla odletět domů.
Takových zážitků mám spoustu – beru to tak, že vždycky to nějak dopadne a pokud nejde o život, tak nejde o nic.
Dát klientům stejnou šanci, jakou mají jejich vrstevníci.
Snažíte se skrze různé mezinárodní projekty zapojit do zahraniční spolupráce také kolegy i klienty. Jak se to daří a v čem je to podle vás přínosné?
Určitě, je to jeden z bodů, na kterém jsem právě začala pracovat, myslím, že hlavní přínos je v tom, dát našim klientům stejnou šanci, jakou mají jejich vrstevníci. Beru to tak, že větší část dnešní mládeže má možnost se k těmto zdrojům běžně dostat. Ať už v rodině, na internetu, ve škole, nebo mají takovou úroveň gramotnosti, že jsou schopní si informace dohledat, kdežto naopak většina klientů nízkoprahových služeb tu možnost nemá, k informacím se nedostanou, nebo jsou překážkou peníze, jazyk, rodinné zázemí a podobně. Projekty zahraniční spolupráce jsou ale často cíleny právě na takové lidi, a tak se snažím jim tu informaci předat. Nezískají tím jenom zážitky, je to také velká zkušenost někam vyjet a poznat lidi, trošku se otrkat, vidět, jak to funguje jinde. Dokážu si představit, že pro některé z nich to bude zážitek celoživotní. Zahraniční programy jsou zároveň často orientované i na to, jak by se chtěl člověk do budoucna profesně profilovat, je to určitě skvělá věc do životopisu.
Nám se o letošních prázdninách podařilo vyslat do zahraničí dvě skupinky od nás z města na kulturní výměnu zkušeností pro mládež, někteří z nich byli naši dobrovolníci a klienti a zážitek, se kterým se vrátili, byl obrovský. Pro tuto cílovou skupinu jsou výjezdy do zahraničí úplně nová věc a myslím si, že mnohdy to pro ně může být velká změna, může je to pomoct někam nasměrovat. Mám zkušenost, že na tato školení do zahraničí pak jezdí lidé opakovaně, jakmile mají informace, už to berou jako něco, co se běžně děje.
I když to nejde podle představ, vždy se člověk něco naučí a může si ze své zkušenosti vytáhnout to dobré.
Pracujete také jako tutorka a lektorka zahraničních praxí Arménie, Gruzie, Azerbajdžán na CARITAS VOŠS v Olomouci. Co studentům nabízíte?
Gró mojí práce je odborné vedení v jejich procesu učení, pomáhám jim nastavit si cíle, než na praxi odjedou, provádím je praxí, aby vše dobře dopadlo, a na konci reflektujeme, co se naučili. Velkou hodnotou je moje dobrá znalost regionu a místní kultury, mohu studenty na některé věci připravit, aby nebyli příliš překvapení a dokázali z pobytu v zahraničí vytěžit maximum. Očekávání obou stran jsou totiž různá a praxe na Kavkaze dopadnou mnohdy jinak, než si studenti představují. Oni tam jedou s tím, že budou pomáhat a něco změní, ale místní kultura je hodně pohostinná, nechtějí studenty moc přepracovávat: „Vy jste tady hosti, tak se jenom dívejte, nic nám nepomáhejte!“ Hodně se snažím a doufám, že se mi to daří, pracovat se studenty tak, aby si vždy něco z té praxe odnesli, i když to třeba nejde podle jejich představ, něco se nepovede, nebo chtěli jet někam jinam. Aby svoji zkušenost dokázali zreflektovat a vytáhnout si z ní to dobré, co se tam naučili.
Volný čas prý s oblibou trávíte pracovními či dobročinnými aktivitami. Odpočíváte někdy?
Nejste první, kdo se mě na to ptá. Určitě bylo období, kdy to tak úplně nebylo, tím, že práce je zároveň mým koníčkem a mám velké vize, které mě motivují něco dál dělat, tak nebyl úplně prostor odpočívat. Mnohdy si člověk ani neuvědomil, že vlastně pracuje, protože ho to bavilo. Nicméně, i já jsem dospěla k tomu, že se člověk musí trochu šetřit a hlídat, takže se určitě snažím odpočívat, většinou na zahrádce, nebo jdu do lesa na houby, zkrátka na tom pracuji. (smích)
Pro streetwork.cz připravila Michaela Burdová