Tuto vzpomínku věnovala Zdena Zuzana Bednářová.
Petr Klíma – po nějakou dobu blízký kamarád a kolega. Jak šel čas, tak později kolega, se kterým jsme se profesně stále míjeli a potkávali.
Jak mám vzpomínat na Petra Klímu, když ho mám stále před sebou?
Tak ahoj, Petře, tam nahoru. Asi se divíš, že jsi tu stále se mnou, ale pořád mám u sebe na chalupě dárek od Tebe v podobě šachové figurky černé královny, kterou jsi ve svém prvním zaměstnání vytesal vlastníma rukama z trámu. Dělal jsi tehdy všechny šachové figurky a tu černou královnu jsi mi daroval. Dnes královna trůní na chalupě, kde má čestné místo, a když jsem vyrážela vést seberozvojové programy žen, tak jezdila se mnou. Stála uprostřed komunitního kruhu a hlídala pořádek věcí. Vždy jsem ji prezentovala jako dárek od významného terapeuta a kamaráda a pro ženy v komunitě měla kouzelnou moc. Jejich oči k ní směřovaly a dodávala jim sílu a energii. Díky za ni.
Foto: Šachová figurka černé královny, kterou Petr vytesal v roce 1982. Černá už za ta leta moc není.
A pamatuješ, kdy jsme se viděli poprvé? Bylo září 1981, jdu do svého prvního zaměstnání ve výchovném ústavu v Hornokrčské ulici, který již dnes neexistuje. Mám trému. Na chvíli se posadím na lavičku v areálu, když se přiřítí zarostlý kudrnatý velký kluk a říká: „Ahoj, já jsem Petr, dělám tu vychovatele.“ „Ale my se známe“, hlesnu já: „Potkávali jsme se v bufetu na fakultě.“ Oba jsme studovali stejnou školu a stejný obor, etopedii. Petr byl o rok výš.
Ve výchovném ústavu v Hornokrčské se utvořila báječná parta mladých kolegů. Chtěli jsme tehdy změnit ten malý svět, zavést terapie a partnerský přístup jako protiváhu k režimovému pojetí a nekonečným úklidům pro úklid samotný bez ohledu na jeho nutnost. Trochu jsme mezi sebou i soutěžili.
Pamatuješ na naše báječné prázdninové výjezdy s klukama z ústavu do Běstviny a Mezholez? Ty jsi tehdy byl v Mezholezích i se svou dvouletou dcerou Terezou, kterou jsi velmi miloval. Trochu jsme se Ti za zády smáli, jaký jsi „opičí“ otec. A pak se něco zvrtlo a ten život šel jinak. A víš Ty vůbec, že s Terezkou jsem se setkala v dospělém věku a spolupracovaly jsme spolu na kvalitě sociálních služeb? Dodnes jsem s ní v kontaktu.
Mezholezy: prší, je zima, spíme pod stany, na starost máme asi 40 kluků, máme polní kuchyni a společně vaříme. Nikdy jsem nevařila pro téměř 50 osob. Večer diskutujeme o práci, o terapiích, o našich plánech. Spát chodíme nad ránem, stejně někdo musí v noci kluky hlídat.
Jeden čas si také dělal origami, pamatuješ? Dlouho jsem měla na poličce od Tebe složeného slona, protože jsem v té době slony sbírala. A když jsme se stěhovali a slon už byl celý zaprášený a polorozpadlý, tak jsem ho vyhodila.
Další vzpomínka s Tebou je Bublava, horská chalupa jedné naší kolegyně, kde jsme slavili Vánoce 1982. Je nás tam malá skupinka přátel. Užíváme si to. Vaříme dobroty, chodíme na procházky, povídáme si, posloucháme muziku a zdobíme stromeček. Večer si děláme slavnostní večeři a rozdáváme drobné dárečky. Všichni jsme od Tebe dostali ručně vyrobený dárek, takový malý kousek dřeva na kůži s napsaným veršovaným moudrem od Tebe. Nepamatuji si už přesně, co jsi tam napsal mně, jen vidím před sebou ten konec veršů: „…a dej světu Sárku.“ Čekala jsem v té době svoje první dítě, moc chtěla holčičku a dopředu jsme jí dali jméno Sára. No, narodil se kluk Šimon, ale i tak si myslím, že jsem Tvé poselství naplnila.
Od roku 1983 jsem byla na mateřské dovolené a Ty s dalšími kolegy jste se rozhodli z Hornokčské odejít a šli jste do nově vznikajícího, na tu dobu moderního progresivního, zařízení na Klíčově. Tehdy jsme bydleli přímo v centru Prahy a Ty, když jsi jezdil z práce, jsi chodil okolo nás. To bylo období, kdy jsi se téměř denně u nás zastavoval a nadšeně mi líčil, co vše s Matoušem Řezníčkem na Klíčově budujete a jak vstupuješ do psychoterapeutického výcviku. A já trochu litovala, že jsem doma a že v tom nejedu s vámi.
A jak šel čas, tak jsme se ve světě trochu ztráceli a zase potkávali a zase ztráceli a míjeli. Vídávali jsme se na různých konferencích a jednáních, ale už jen jako kolegové. Když jsme zakládali ČAS u nás v kuchyni (tehdy u toho kromě mě byl Láďa Brebta a Luboš Pelech), tak Ty jsi u toho nebyl a já zase nebyla u toho, když jsi dál aktivně v ČAS vystupoval, vedl vzdělávací programy a supervize. Prostě pak jsme se už jen míjeli.
Jednou v té době jsme spolu seděli někde na kafi a Ty jsi mi vyprávěl, že na tom nejsi zdravotně nejlíp. No a já Ti to moc nevěřila a v duchu to zlehčovala. Jak ráda bych to vrátila, abys tu byl mezi námi. Pak jsem Tě viděla jen na vystavené fotce na pohřbu.
Tak Ti tam nahoru posílám pozdrav a věz, že tady chybíš, jako člověk, jako odborník, jako kamarád.