Marta Mikysková se stala vítězkou celorepublikové ceny Pštros, kterou zorganizovala Nadace Vodafone ve spolupráci s Deníky. Cílem této ankety bylo podpořit mladé lidi, kteří originálně a nezištně pomáhají svému okolí. Nominován mohl být kdokoli ve věku do 33 let, kdo spolupracuje s libovolnou neziskovou organizací na území ČR. Marta Mikysková, kuchařka školní jídelny v Letohradě, získala Pštrosa za to, že dobrovolně šije panenky pro dětský fond OSN UNICEF, jejichž výnos pomáhá očkovat děti třetího světa proti šesti hlavním dětským chorobám.
S Martou jsme se sešli v kavárně budovy Vodafone Na Vinici. Marta dorazila zcela rozesmátá a nerozhodilo ji ani to, když ji hned na přivítanou náš graphic designer přimáčkl ke zdi, aby ji vyfotil. Nad čerstvým ovocným džusem - místní specialitou, jsme si pak popovídali o tom, co Martu k šití panenek přivedlo, co jí dodává energii, i o tom, proč jí bylo úplně jedno, že je přihlášená v nějaké soutěži.
VF: Většina lidí si velice dobře uvědomuje strašlivou situaci dětí ve třetím světě, ale jen málokdo se skutečně sebere a jde, tak jako Ty, reálně něco udělat pro to, aby se situace zlepšila. Jaký impulz Tě k tomu přiměl?
MM: Dokument o organizaci UNICEF - dětském fondu OSN. Představovali v něm projekt „Adoptuj panenku, zachráníš dít“‘ a mně okamžitě došlo, že to je způsob, jak spojit mou vášeň pro rukodělné práce s tím, že někomu pomůžu. Chtěla jsem využít čas k něčemu užitečnému a k pomoci lidem, kteří to potřebují. Vždyť my si tady žijem královsky, máme všechno a ani si neuvědomujeme, že to, co je pro nás samozřejmost - třeba očkování - je pro někoho nedostupné. Vždycky mi navíc bylo bližší pomáhat vlastníma rukama, než pouze posílat peníze. Proto mě tento projekt oslovil mnohem blíže, než třeba projekty typu Adopce na dálku.
A jak tedy projekt Adoptuj panenku, zachráníš dítě vlastně funguje?
Funguje to tak, že určitý dobrovolník, či dobrovolnice ušije podle střihu určitý počet panenek, které odešle do prodejen UNICEF. Tam si je kdokoli může „adoptovat“ za 600 Kč, čímž vlastně oba - jak kupec, tak tvůrce panenky - přispějí UNICEFu na proočkování jednoho dítěte z rozvojové země proti šesti nejzákeřnějším dětským chorobám - spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně.
A jak se u Tebe narozená panenka vlastně dostane k adopci?
Když se u mě panenka ,narodí‘, dám jí jméno, vyfotím ji a vyhotovím jí tzv. ,rodný list‘. Do něj napíšu jaké má oči, vlasy, kdy se narodila a jakou má národnost. Já si dokonce své panenky vedu podle jména v evidenci, abych měla přehled! No a zapojuje se vlastně celá rodina. Rodiče mají režijku a tak vždy dopravují bedny panenek do Prahy, do prodejen UNICEF. Lidé, kteří si panenku „adoptují“, mi pak často posílají pohlednice. Například: Adoptoval jsem Vaši panenku Petru v prodejně UNICEF v Praze a teď si s ní hraje moje dcera….Tato zpětná vazba mě motivuje do dalšího šití. Vím, že lidé panenky v naší republice kupují a tak společně pomáháme těm, kteří pomoc potřebují.
Pracuješ jako kuchařka ve školní jídelně. To musí být celkem náročné povolání. Kdy stíháš všechny ty panenky šít?
Já jsem začala šít v době, kdy jsem čekala na těžkou operaci a měla jsem spoustu času. Dnes šiju po práci. Nesmíte si to totiž představovat tak romanticky, panenky vznikají sériově. Ne jedna po druhé. Takže si nejdříve našiju hlavičky, nožičky, tělíčka, no a pak kompletuju, směje se Marta. Ušít jednu panenku mi tak trvá zhruba 3 až 4 hodiny.
A kdo Tě vlastně, Marto, do soutěže Pštros přihlásil? Tušila jsi, že vyhraješ celorepublikové kolo?
Přihlásil mě můj kamarád Petr. Když viděl na stránkách Vodafone výzvu k nominacím na cenu Pštros, okamžitě jsem ho napadla já. Mně to bylo úplně jedno, jestli někde budu přihlášená, nebo ne. Výhra mě vůbec nenapadla. Dělala bych to tak jako tak. Ale on řekl, že si je skoro jistý, že za své odhodlání pomoci druhým vyhraju regionální kolo. Ale že to dotáhnu až do celorepublikového, to netušil ani on!
Vše o ceně si můžete přečíst na webu nadace.