Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
SEMIRAMIS z.ú., Centrum terénních programů Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úva...
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
Laxus z.ú., Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úv...
18 | 01 | 18
N klub
Pracovník/pracovnice NZDM
SEMIRAMIS z.ú. Nízkoprahový klub pro děti a mládež N klub vypisuje výběrové řízení na pozici: Pracovník/pracovnice NZDM

Úvazek: 1
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník NK Díra Svitavy
Bonanza, z.ú. (http://www.osbonanza.cz/) vypisuje výběrové řízení na pozici sociálního pracovníka v nízkoprahovém klubu Díra - pobočka Svitavy.
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník
NÍZKOPRAHOVÝ KLUB BAN! HAVLÍČKŮV BROD HLEDÁ POSILU DO SVÉHO TÝMU!!!

Bavila by Vás smysluplná práce s mladými lidmi a možnost na sobě ne...
14 | 12 | 17
ČAS
PR pracovník/ce ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka/ce public relation.

Náplň pozice:
- plánování, příprav...
Archiv >
 
 
 
HomeOdborná sekceRozhovoryRozhovor s Martinem Větrovcem

18 | 11 | 06 Verze pro tisk

Rozhovor s Martinem Větrovcem

Martin Větrovec (ročník 1975) se v nízkoprahových programech pohybuje již 12 let. Byl terénním pracovníkem a od roku 2002 je vedoucím terénních programů o.s. Sananim. Lektoruje výcvik Vedení motivačních rozhovorů. Byl odborným garantem terénního programu o.s. Progressive a působil také jako odborný vedoucí a lektor kursu a letní školy „Drogy a drogové závislosti“. Externě spolupracuje s o.s. Prevcentrum, podílí se na vedení motivační skupiny klientů v programu substituce Subutexem.

Pracuješ v nízkoprahových programech již 12 let. Z pohledu průměrné doby, kterou jsou pracovníci v tomto oboru, jsi tedy „dinosaurus“. Jak se Ti to povedlo?

Důvodů je určitě několik. V první řadě jsem měl veliké štěstí na lidi kolem sebe. Ať už to byli moji vedoucí, na počátku mé kariéry, kteří mně pomohli se s problematikou terénní práce seznámit a najít na ní to zajímavé, co mě u ní drží – to je smysluplnost, zájem o klienty a jejich osudy a pestrost téhle práce (žádné dva dny strávené v terénu nebyly stejné). Také fakt, že terénní práce jako model péče o uživatele drog zrovna vznikal a já mohl být „u toho“, byl důležitý. Rozhodně mně v začátcích velmi pomohli moji kolegové, kteří mně byli velkou oporou a se kterými jsem mohl sdílet neúspěchy a radovat se z úspěchů a mezi kterými jsem získal velmi mnoho dlouholetých přátel. V současnosti mně dodávají potřebnou energii moji „zaměstnanci“, kteří stále přicházejí s chutí věnovat se ze všech sil práci se skupinou lidí, která je v lepším případě většinové společnosti „pouze“ lhostejná. Díky tomu, že jsem znamením býk a býci se někdy dokážou dost „zabejčit“, mně velmi vadil mýtus o nutnosti vyhořet v terénu do dvou let, tak jsem si řekl, že v mém případě nic takového platit nebude. Roli určitě hrálo i mnoho dalších věcí - moje lenost hledat si něco jiného, to že mě pořád ještě baví se s klienty na ulici potkávat, možnost vytvářet fungující modely terénní práce podle vlastních představ, výborní kolegové a určitě mnoho dalších věcí, které si teď nevybavuji.

Pokud si vzpomeneš na dobu, kdy jsi začínal... V čem to bylo jiné oproti současnému stavu?

V roce 1994, kdy jsem začínal, jsme vyráželi na ulici s několika pytlíky stříkaček a jedním kontejnerem na stříkačky špinavé. Dá se říct, že scéna se, přes malé lokální posuny, pohybuje stále v centru Prahy. Ale její velikost je několikanásobná. V počátcích naší práce na ulici jsme potkávali denně 15 až 20 klientů. Všichni navzájem jsme se znali jmény a kromě výměny stříkaček jsme většinu času trávili něčím, co z dnešního pohledu vypadá jako prázdné plkání, kterým zbytečně ztrácíme čas. Ale právě blízkost, důvěra a hloubka vztahů s klienty do značné míry nahrazovala mezery, které jsme v počátcích terénní práce nutně v koncepci a metodice práce měli. Dnes je, alespoň v Praze, terénní pracovník super výkonným multimediálním automatem na výměnu stříkaček s možností zvukového a tiskového výstupu z přídavných periferií. Je vybaven obrovským množstvím informací, materiálů, dovedností, teoretických pouček, přístupů a metodik, díky kterým se mu málokdy stane, že se dostane do situace, ve které by si nebyl schopen poradit, ale možná, že by raději seděl s klientem na lavičce, kouřil a povídal si o úplně běžných lidských trápeních. Na to má ale, konkrétně v našem případě, asi 90 vteřin, než se před nás postaví další ve frontě.

Změnili se nějak klienti?

V době, kdy jsem s touto prací začínal, jsem velmi často potkával lidi, pro které bylo braní drog určitým způsobem životní filozofií, postojem, útěkem z reality, kterou odmítali přijmout. Byli to často velmi inteligentní a sečtělí lidé, kteří předtím, než začali užívat drogy měli spoustu koníčků a zájmů a i během svého užívání se je snažili co nejdéle udržet. Určitě to tak neměli všichni a vidím pravěk terénní práce v idealistických růžových barvách, ale je to to, co mně utkvělo v paměti. Jednoduše řečeno to byly individuality, osobnosti. Když se potkávám s klienty dnes, mám pocit, že to, co dovedlo k braní drog dnešní klienty je ve většině případů nuda a neschopnost najít si jakoukoliv jinou činnost, která by je dokázala něčím uspokojovat. Také si troufám říct, že dnešní klienti jsou pro mě daleko víc jednotnou šedou masou, schovanou v kapucách. Samozřejmě, že při poradenství se opakovaně potvrzuje, že každý klient je jedinečný a má svůj vlastní životní příběh, ale možná že i díky tomu, že se terénní práce nějakým způsobem zaběhla a profesionalizovala, mám pocit, že se nám v té profesionalitě kousek lidské blízkosti ztratil a navíc o ní dnešní klienti možná ani nijak zvlášť nestojí.

Změnili se lidé, kteří pracují v nízkoprahových programech?

Domnívám se, že velmi. V počátcích mé práce jsem se docela často potkával s lidmi, kteří se k této práci dostali shodou nejrůznějších okolností, ačkoliv původně tyto ambice neměli. Za pochodu se učili, často si na spoustě věcí nabili hubu, ale tento druh práce a osudy druhých je nakonec zaujali natolik, že se z nich stali profesionálové. Jiný typ lidí – spasitelé s nutkavou potřebou páchat dobro za každou cenu, se mezi námi dříve vyskytovali také daleko častěji, ale naštěstí, díky tomu, že klienti si zachovali zdravý rozum a nenechali si „pomoci“, tito „odborníci“ velmi záhy drogovou sféru zase opouštěli, frustrovaní tím, že jejich spasitelské ambice nejsou naplněny. V současnosti jsou typickými teréňáky (pardon, nerad bych se dotkl ostatních pracovníků nízkoprahových zařízení, ale to, co já mám nejčastěji před očima jsou opravdu lidé z terénních programů) většinou středoškoláci s rozdělanou, nebo dokončenou VOŠkou, případně studenti humanitních, specializovaných oborů na VŠ, kteří udělají jasnou volbu a terénní práci využijí jako jeden ze stavebních kamenů svého profesního postupu. Vědí do čeho jdou, jsou ze školy odborně připraveni, mají plné hlavy pravidel, kodexů, metodik a informací a vědí si vždycky rady. Kvůli této přepřipravenosti ale trochu postrádám odvahu, pokoušet se dělat věci po svém, hledat nové cesty a objevovat nové možnosti terénní práce, jakousi osobní statečnost pokusit se o něco nového, co není v manuálu i přesto, že se může stát, že si opravdu hubu nabiju.

Změnily se vnější vlivy, které ovlivňují naši práci?

 Přestože by se mohlo zdát, že terénní práce už je natolik jasnou formou sociální práce, že není třeba ji nějak na veřejnosti obhajovat, opak je pravdou. Neplatí to bohužel jen ve vztahu k veřejnosti obecné, ale i ze strany poskytovatelů dotací. Nízkoprahové programy se stále pohybují na hranici existenčních potíží - přes opakovanou proklamovanou podporu ze strany státní správy a zakotvení nízkoprahových služeb v oficiální strategii protidrogové politiky státu - dosud nefunguje jiný, než jednoletý model financování programu. Na lepší časy už se v Praze blýská druhým rokem ze strany Magistrátu a jednotlivých městských částí, ale jak je to jinde si v tuto chvíli nejsem úplně jistý. Problém nastává také tehdy, když se část peněz ze stejného balíku použije na jedné straně na terénní programy a služby Harm reduction a zároveň na práci represivních orgánů, které pracují stylem, který efektivní terénní práci komplikuje, nebo dokonce znemožňuje.

Situace se, alespoň v Praze, postupně lepší. Ovšem stále se nabízí otázka, jestli naše práce vůbec někoho zajímá? Velmi rád bych předešel reakci jednoho kolegy ze zahraničí, který na naše stesky ohledně financování reagoval větou: „Počkejte až budete mít 50% klientů HIV pozitivních, pak nebudete mít potíž finance získat“. Doufám, že se podaří situaci vylepšit dříve, než nás všechny bude řešení stát mnohonásobně více peněz a mnohonásobně více klientů život. Obzvlášť nyní, kdy se v Praze mísí mnoho subpopulací uživatelů, včetně populace klientů z bývalého sovětského svazu, mezi kterou je promořenost HIV a HEP C nezanedbatelná.

Na letošní konferenci v Měříně jsi měl blok o krizi terénní práce. Je nějaká krize? V čem?

Já vnímám krizi terénní práce hlavně prostřednictvím situace v Praze, takže možná, že by bylo přesnější hovořit o krizi terénní práce v Praze, ale mám dojem, že problém má i obecnější roviny. První věcí je společenská rovina. Je 10 let od svého vzniku terénní práce obecně známou a uznávanou službou? Berou vysokoprahová zařízení práci na ulici jako metodicky jasnou, odborně podloženou a profesionálně odvedenou práci, nebo stále platí názor, že stoupnout si na roh ulice s taškou stříkaček si může kdekdo? Jsme vůbec pro léčebná zařízení partnery, když nejsou často ochotna akceptovat naše žádosti a doporučení o příjem klientů? Další otázky vzbuzuje určování cílové skupiny: v Praze se na ulici potkáváme s klienty, z nichž by, hrubým odhadem, mohlo 70% využívat služby kontaktních center, ale nedělá to. Většina klientů z minoritních skupin uživatelů je, podle našich zkušeností, schopná využívat služby určené pro většinovou populaci, ale jinde než v terénu to také nedělá. Program je pak zahlcen klienty, kteří by mohli využívat služby jinde, neexistují objektivní důvody, proč jim ale službu neposkytnout v terénu, ale kvůli nim se terén (teď mluvím o terénu SANANIMU) už dávno musel vzdát ambic na mapování neznámých lokalit a navazování dosud neobjevené populace. Zároveň, přestože jsme na ulici každý všední den, celé odpoledne, si troufám říct, že nejsme tím, co deklarujeme, tedy službou dostupnou pro všechny. Na někoho se totiž, z důvodů překročené kapacity prostě a jednoduše nedostane. Poslední příklad, který uvedu – tohle téma by bylo na dlouhé hodiny a mnoho stránek textu – je to, že nízkoprahová zařízení nejsou schopna vytvořit odbornou platformu, která by byla prostorem pro společný postup při dalším etablování terénní práce jako odborné, profesionální služby. Objevují se veliké rozdíly v práci na ulici ve velkém městě oproti práci v menších městech, a přestože by se oba póly mohly vzájemně inspirovat, dochází spíše k určité segregaci a neochotě sdílet zkušenosti. Z mého pohledu je to nejlépe vidět na dlouholetém problému vykazování úspěšnosti a efektivity programů. Trvalý tlak donorů na hodnocení podle kvantitativních hledisek zcela jasně znevýhodňuje nízkoprahová zařízení z malých měst, naopak programy velkých měst, které dlouhodobě volají po posílení počtu programů (opět mohu hovořit pouze za Prahu) a to přesto, že si tím „zhorší“ statistiky, jsou zahlceny klienty a z jejich práce se proti jejich vůli vytrácí individuální, případová práce s klientem. Další zařízení ale nevznikají, protože tyto programy jsou z kvantitativního hlediska velmi efektivní, tudíž, když tady máme efektivní fungující program, proč bychom měli podporovat vznik dalšího? Přestože je jasné, že nové způsoby jak hodnotit efektivitu programu za nízkoprahová zařízení nikdo nevymyslí, o tomto tématu se ani nediskutuje.

Sleduješ nějak dění v jiných nízkoprahových službách, než drogových?

Tak na tuhle otázku musím s velkou lítostí odpovědět, že i když bych se rád orientoval v tom, co se v jiných nízkoprahových službách děje, mám pocit, že nestíhám ani věci, které se týkají služeb drogových. Je to asi velká škoda, protože si myslím, že právě pro rozdílnost klientely, přístupu k ní a různým stylům práce, by mohlo být bližší poznávání se a sdílení zkušeností mezi drogovou a nedrogovou oblastí velmi inspirující.

Lektoruješ téma Jak vést s klientem motivační rozhovory. Vnímáš motivační rozhovory jako „povinnou výbavu“ kontaktních pracovníků?

Já jsem přesvědčen o tom, že motivační rozhovor je jeden z nástrojů, které mají své místo v práci s klienty ve všech pomáhajících profesích. Určitě to není všespasitelná, zázračná a jediná možná metoda práce s klientem. Dovolím si citovat jednoho z odborníků, Tommyho Larkina: „My poradci jsme něco jako opraváři. A každý správný opravář si s sebou nosí krabici s nářadím. A pokud mu v krabici s nářadím chybí ten správný klíč, možná poruchu opraví, ale rozhodně se při tom víc nadře a také může někdy strhnout nějaký ten závit. A jedním z klíčů, které nám můžou v mnoha situacích velmi pomoci a neměli by nám v krabici chybět, je motivační rozhovor“.

Je něco, co se Ti za dobu Tvé praxe při práci s klienty vyplácelo, o čem víš, že funguje, a můžeš se o to podělit?

Kdybych měl být stručný, tak to, co mi asi nejvíc pomohlo, byla trpělivost, respekt ke klientům a pokora. Všechny tyhle vlastnosti dokážu ocenit až nyní, po pár letech. Trpělivost je, podle mých zkušeností, důležitá proto, že máme často pocit, že si klient neváží našich rad a doporučení, ve skrytu duše mu máme trochu za zlé, že nesplní to, co slíbil, že by mohl dokázat daleko víc, kdyby trochu chtěl a na další věci určitě přijde každý sám... A nejtěžší je právě asi přijmout fakt, že klient prostě teď nic nechce. Neselhali jsme ani my, jako pracovníci, ani on jako člověk, prostě ještě nenadešel ten správný čas a naší rolí je, pomoci klientům ve zdraví se toho okamžiku dočkat. S tím velmi souvisí právě respekt – ochota přistoupit na to, že klient se nechce v tuhle chvíli změnit a akceptování toho, že je to jeho svobodné rozhodnutí, na které má, ať se nám to líbí nebo ne, plné právo. Pokora je důležitým prvkem toho, aby člověk během pár let nevyhořel a dokázal mít i po letech své klienty rád. Přijmout fakt, že pro klienta často, přes všechny naše školy, výcviky, semináře, potřeby a úmysly nejsme do určité míry víc, než nosiči informací. Má nás sice rád, zná nás, ale v první řadě je pro něj užitečné jaké nabízíme služby. K nám jako konkrétní osobě si sice vytváří nějaký, často i velmi hluboký a otevřený lidský vztah, ale veškerou práci na sobě musí udělat sám. My mu můžeme pomáhat, podporovat ho, zásobovat informacemi, můžeme (a musíme) pro klienta mít pochopení, být na něho vlídní a přijímající, ale o tom, jak se jeho život bude dále vyvíjet a jak dopadne, si nakonec klient rozhodne sám, a naše maličkost je v tomto případě opravdu jen střípkem z mozaiky souvislostí a příčin. A zrovna tak, jako klientovo selhání nemusíme považovat za naši chybu, nemůžeme klientův úspěch považovat za naši zásluhu. Můžeme se jen snažit, aby náš kousek mozaiky byl pro klienta co možná nejužitečnější.

V čem vnímáš smysl Výroční ceny ČAS?

Myslím si, že každý kdo pracuje v naší branži si zaslouží uznání a respekt. Řeší velmi často obtížné situace, pohybuje se na místech, kam by „normální člověk“ nezabloudil ani omylem a ještě na takových místech pracuje v emociálně i fyzicky velmi vyčerpávajících situacích a při tom všem musí být empatický, citlivý, chápající, přijímající, vstřícný k lidem, kteří se v lepším případě pohybují na hranici morálky a často i zákona. Takového pracovníka málokdy veřejnost vůbec vnímá, natož aby ho ocenila. Ukázat tedy alespoň jednou za rok na někoho, kdo tohle všechno zvládne a ocenit to, že jeho práce má smysl, je proto velmi důležité. Mnoho jiných příležitostí k ocenění někoho, kdo se našemu oboru věnuje, totiž není. Zároveň je pro celý obor přínosem medializace toho, že podobnou práci někdo vůbec dělá a dělá jí dobře.

Díky za rozhovor. Markéta Lukáčová, kancelář ČAS

 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2018 | portal@streetwork.cz