Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
SEMIRAMIS z.ú., Centrum terénních programů Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úva...
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
Laxus z.ú., Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úv...
18 | 01 | 18
N klub
Pracovník/pracovnice NZDM
SEMIRAMIS z.ú. Nízkoprahový klub pro děti a mládež N klub vypisuje výběrové řízení na pozici: Pracovník/pracovnice NZDM

Úvazek: 1
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník NK Díra Svitavy
Bonanza, z.ú. (http://www.osbonanza.cz/) vypisuje výběrové řízení na pozici sociálního pracovníka v nízkoprahovém klubu Díra - pobočka Svitavy.
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník
NÍZKOPRAHOVÝ KLUB BAN! HAVLÍČKŮV BROD HLEDÁ POSILU DO SVÉHO TÝMU!!!

Bavila by Vás smysluplná práce s mladými lidmi a možnost na sobě ne...
14 | 12 | 17
ČAS
PR pracovník/ce ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka/ce public relation.

Náplň pozice:
- plánování, příprav...
Archiv >
 
 
 
HomeOdborná sekceRozhovoryRozhovor s Jaroslavem Markem

21 | 07 | 15 Verze pro tisk

Rozhovor s Jaroslavem Markem

Rozhovor s Jaroslavem Markem, ve kterém se ohlíží za svým pětiletým působením v nízkoprahových službách, kdy mimo jiné znovu zaváděl streetwork v Chrudimi. O jeho zkušenosti s prací na OSPOD a o jeho dalším směřování.

Jak ses dostal k práci v nízkoprahových službách?

 Po bakalářském studiu religionistiky, to byl podzim 2007, jsem se na školní nástěnce sociální antropologie dozvěděl, že na půl úvazku Šance pro Tebe shání lidi, kteří by mapovali rozložení cílových skupin dětí a mládeže v Chrudimi a k tomu by ještě působili v již existujících nízkoprazích. Tenkrát jsem si to přeložil tak, že budu dopoledne chodit po venku a odpoledne si hrát s dětmi na klubech. Prvotní představu mi rozptýlil hned první týden na klubu. Ze tří přihlášených jsme se dostavili na výběrko dva a oba jsme byli přijati. Tím druhým byl Jirka Tůma, tehdy student sociální antropologie. Za postřeh jistě stojí, že oba - ač zaměřením "mimo obor" - jsme různými cestami doputovali na OSPOD. Ale nebudu předbíhat. Jak šly dny, začal jsem mít větší povědomí o kontaktní práci a z monitoringu jsem si udělal takovou pátračku. S odstupem času si říkám, že ty a Zahrada jste stejně měli velkou odvahu dávat příležitost takovýmhle diletantům, a vlastně taky "čmuch na lidi". No a následně jsme si po půl roce sedli a řekli si, že by stálo za to, začít dělat na místech, kde se nejvíc mladejch schází a jsou tam přítomná nějaká "ohrožení", streetwork. Vzpomínám si, že jsme párkrát vyšli i my dva spolu, ty si mě předvedl, jak se dělají prvokontakty, vzali jsme kopačák a byli jsme hrát s klukama fočus na sídlišti (zajímavé je, že to jsou momenty, na které si pamatuje řada klientů i po letech), nějak se to chytlo a po prázdninách jsme už registrovali program Streetwork.

Jak bys popsal své zrání v oboru?

To je asi hodně složitý děj na popis. Souvisí to jednak s mým přístupem a taky s "ovzduším" uvnitř oboru. A to samozřejmě utvářejí konkrétní lidi. Já jsem celkem analyticky založený a mám potřebu dělat věci poctivě, což vede k tomu, že se snažím porozumět lidem, s kterými spolupracuji (ať to jsou klienti nebo kolegové). Nejít jen po povrchu, nenechat se odbýt symptomy, věci promýšlet, zkoušet nové přístupy - tak bych to stručně popsal. K tomu jsem vždycky dostával slušný prostor od zaměstnavatele a je tomu tak i teď. No a samozřejmě se sytím nejen moudrostí knih, ale především zkušenostmi a podněty lidí, s kterými se na té své cestě potkávám. Docela na mne v průběhu pasovaly ty jednotlivý fáze pracovníka v pomáhajících profesích (tuším) podle dr. Frouzové. Kdybych měl přirovnat své zrání k ovoci, tak se na mém stromě poslední dvě léta začínají objevovat plody.

Co nebo kdo tě při práci s klienty nejvíce ovlivnilo?

Těch vlivů, který mě tvarovaly je bezpočet, zmíním jen některé. Když nepůjdu do úplné osobní historie, tak vůbec první přehled o pomáhajících profesích a kontakt s nízkoprahama mi poskytla Lucka Cejnarová. V Šanci to bylo víc lidí, kteří "na mne zapůsobili". Ale v prvních letech jsem se sytil především tím, že tam bylo takový to vědomí, že tvoříme společnou věc a k tomu si člověk mohl vymyslet takřka cokoliv a měl volné ruce. Výborné byly metodické setkání nad konkrétními dilematy se Standou Kuncem (tehdy Prev Centrum, později Rozmarýna) a taky individuální supervize s MyZou (Michalem Zahradníkem - kterej to celý, jako ředitel zastřešoval svou vizí). No, ale můžu říct, že pro samotnou práci v terénu, pro mne byly nejdůležitější stáže - vzpomenu Roberta Valnohu (tehdy program Street v Hradci) a Roberta Knebla (tehdy Nadosah v Bystřici) a taky ČASácký výjezd na Slovensko a do Polska. Každá ze stáží mi pomohla zodpovědět aktuální otázku, která stála v cestě tomu, abych se někam posunul, takovej "práh obtížnosti" dle modelu Breta Stephensona. A jistotu proto, že věci dělám správně, mi taky dodávala účast na Fóru terénní práce, kde jsem potkal řadu skvělých lidí. Rád bych, když mám tu možnost, ocenil přínos Asociace obecně, neb z mého pohledu vždy umožňovala lidem právě mít onu účast na společný věci a třeba mně osobně poskytla řadu příležitostí "poporůst" o kousek výš. S odstupem u sebe sleduji, že trvalo taky nějakou dobu, než jsem se naučil vést s klienty rozhovor tak, aby to mělo "hlavu i patu", nešlo se jen po povrchu a klient, který očekává, že se pracovník bude umět na "to skryté" zeptat, odcházel s pocitem, že "už na to není sám". Poslední dobou mě zajímají pro mou práci použitelné techniky, kdy mi klient např. pomocí papíru, tužky či pastelek pomůže doplnit obraz toho, co prožívá, jaké má s kým vztahy apod. Taky mě zaujal model hrdinské výpravy, i když s jeho použitím zatím nemám zkušenost. Těch inspirací je asi bezpočet, já dost nasávám podněty z okolí.

Jak se na nízkoprahy díváš s odstupem roku, kdy pracuješ na OSPOD?

 Pro mě je trochu obtížný tenhle "pohled" pojmenovávat konkrétně, protože v naší spádové oblasti působí téměř výhradně nízkoprahy mého bývalého zaměstnavatele (alespoň, co se týká dětí). Ale právě moje zkušenost terénního kontaktního pracovníka i kurátora pro mládež mi dává možnost mluvit obecněji o významu nízkoprahových služeb. Když jsem nastupoval na OSPOD, jedna z mých pohnutek k tomuto kroku, kromě té, že jsem potřeboval zaměstnání, byla zažít si sociálně-právní ochranu dětí nejen se všemi dilematy (z nichž část jsem zažíval už v nízkoprazích), ale hlavně s tou nevyhnutelnou zodpovědností. Říkal jsem si, že bych tak mohl s odstupem i lépe porozumět svým dřívějším dilematům "pověřené osoby" SPOD, a pokud bych se do nízkoprahů ještě někdy vrátil, mohl jsem se zase o level posunout. Takže vlastně navážu-li na to, co jsem říkal před chvílí, moje účinkování na OSPODU je taková protažená stáž a další "práh obtížnosti". Ale zpět k otázce, úloha kontaktních pracovníků a klubových míst pro dospívání je podle mě v systému ochrany dětí a mládeže klíčová a vzhledem k charakteru nebo spíše stylu poskytování služeb naprosto nezastupitelná. Kontaktní pracovníci jsou schopni oslovit velký počet ohrožených mladých, navíc při pohybu ve vrstevnických skupinách a v tom tzv. přirozeném prostředí mají možnost okamžitě reagovat na vzniklé situace s preventivním potenciálem, být v dialogu s těmi vrstevnickými navyklostmi, sdílenými postoji, příběhy - normou. "Nízkoprahová pomoc" však v některých případech může mít své limity a sama o sobě pak není dostatečně účinná. Tehdy je podle mě potřeba na případu spolupracovat s dalšími lidmi (chcete-li institucemi) a celou věc koordinovat.

Jak se na nízkoprahy dívají kolegové na OSPOD?

Současní kolegové vycházejí ze své konkrétní místní zkušenosti. Přijde mi, že je pro ně důležitá především poctivá práce jednotlivého člověka ve prospěch dítěte, než že by rozebírali jak ten který nízkoprah funguje. Pro pracovníka OSPOD je podstatné, že ví, že s rodinou někdo na koho se dá spolehnout intenzivně (třeba i vícekrát týdně) pracuje, má tak situaci pod kontrolou a může případně rychle reagovat na vzniklou situaci. Vzhledem k tomu, že kdysi - myslím v roce 2008 - byla v Chrudimi snaha rozpouštět nedůvěru mezi OSPODem a nízkoprahy společnými setkáváními a prezentací jednotlivých agend včetně stáží, chrudimský úřad má vcelku dobrý přehled, jak nízkoprahy fungují. A jelikož pracovníci nízkoprahů z Šance pracují v mnoha rodinách vedených na OSPOD, již nějaký ten rok se společně setkáváme 1x měsíčně na úřadě a sociálně-právní ochranu dětí koordinujeme.

Jak by pracovníci nízkoprahů měli spolupracovat s OSPOD?

Hm, no, základní premisa podle mě zní: kontaktní pracovníci by s OSPOD měli spolupracovat. Ale k takovému kroku je samozřejmě zapotřebí důvěra. V takto citlivé oblasti jako je SPOD zejména, musí obě strany vědět, s kým mají tu čest. Když se budu jako "pověřená osoba" rozhodovat o tom, že upozorním OSPOD na dítě z §6 (zákona o SPOD), potřebuji vědět, že se mohu obrátit na člověka, který se mnou situaci zkonzultuje, probere přítomná rizika, akceptuje moje východiska a společně se dohodneme na dalším postupu. Stejně tak, když se jako pracovník OSPOD obrátím na pracovníka z nízkoprahu s žádostí o spolupráci na případu, který koordinuji, potřebuji, aby si vzal věc za svou a pracoval na tom, na čem se společně dohodneme. A když se vyjeví nová skutečnost, která může celou situaci výrazně ovlivnit, informuje mne o ní a probereme, co a jak dál. Pracovník nízkoprahu je pak tedy s pracovníkem OSPOD v telefonickém a osobním kontaktu a účastní se případových setkání, chcete-li konferencí. Co se týká dilemat pracovníků nízkoprahů, "jak mluvit se sociálkou", je potřeba si říct, že v podobné situaci se mohou ocitnout i pracovníci poradenských, resp. terapeutických programů (např. SVP), kteří z podstaty věci fungují na podobné bázi. Hlavní dilema tedy podle mě není, jak spolupracovat, ale "kdy začít spolupracovat na konkrétním případu". A pokud mezi oběma stranami panuje důvěra, je lepší konzultovat postup předem než přijít s tím, že situace je již neudržitelná. A vlastně pro mě jako pracovníka OSPOD je důležité, aby OSPOD a "pověřená osoba" byly dvě strany téže mince, táhli za stejný provaz - cíle v individuálním plánu ochrany dítěte (IPOD).

Jak vnímáš zavádění standardů na OSPOD? Je to nějak podobné jako při zavádění v nízkoprahových službách?

To, jak se ke standardům přistupuje (jak jsou chápány) nyní na úřadech, mi připadá hodně podobné, jako v době, když jsem se začal rozhlížet v nízkoprazích. U části lidí vzbuzují standardy nevoli, někdo je bere jako něco, co je třeba vypracovat, dát do šuplíku a před kontrolou oprášit, ale jsou i tací, kteří je berou jako výzvu ke zpřehlednění práce. Způsob, jak se tvoří, je asi úřad od úřadu jiný. Já sám jsem byl v dubnu minulého roku přijat v rámci projektu Cesta k naplňování standardů kvality OSPOD s dalšími čtyřmi kolegyněmi, neb jedním z důležitých momentů standardů je i stanovení horní meze počtu klientů na pracovníka. Avšak nejzásadnějším opatřením novely, resp. vyhlášky a jejích standardů je jistě ustanovení o nutnosti vyhodnocovat situaci dítěte a rodiny a z toho vyplývající tvorba IPOD. Podle mě je dobře, že se standardy na úřadech zavádějí. Před lety, kdy jsem začínal v nízkoprahu, jsem moc nechápal, proč sociální služby musejí mít ze zákona určitou "úroveň" a OSPODy nikoli. Já osobně - vzhledem ke svému založení - vnímám jako nejdůležitější právě důraz na vyhodnocování potřeb. O potřebách dítěte a rodiny je třeba neustále přemýšlet, neboť práce s klientem někdy den ode dne nabírá jiný směr. Jak se k vyhodnocování přistoupí, však může být právě zdrojem nechuti k těmto inovacím. Pokud někdo spatřuje vyhodnocování v tom, že se pravidelně vyplňuje a doplňuje formulář, nedivím se mu, že je z toho otrávený. K čemu jsem si během těch let v nízkoprazích a krátkého pobytu na úřadu došel je, že lidi si způsobují nepříjemnosti tím, když čtou zákony doslovněji, než byl záměr tvůrce, obávají se alegorie a chybí jim odvaha ke kritickému myšlení a zkoušení alternativních postupů.

Jak se díváš na snahu o profesní zákon sociálních pracovníků?

 Z toho, co jsem měl možnost prostudovat za materiály, nemám dobrý pocit. Cítím z toho mj. potřebu některých sociálních pracovníků po větším uznání, významu, prestiži, moci. Cesta vedoucí k větší specializaci sociální práce, a tedy větší výlučnosti, je cestou k většímu vyloučení. A klienti sociální práce - co jsem mohl za svou krátkou působnost v oboru poznat - potřebují od pomáhajícího pracovníka přesný opak, větší rozhled, interdisciplinaritu. Před lety mne zaujal příspěvek Jana Syrového na Hradeckých dnech s názvem Nevolnost sociální práce, kde mj. poukazuje na slepou cestu akademizace oboru, který by někteří třeba i rádi viděli na úrovni medicíny či psychologie. Profesní zákon jde právě touto cestou a výhrady k této teoretizaci loni dobře popsal Milan Sveřepa v Sociální revue. Když se dívám na obsah profesního zákona, vybaví se mi mechanismus, který zřetelně popsal v 50. letech teoretik vědy Thomas Samuel Kuhn. Když se obor začne, a v tomto případě nepřirozeně (cestou zákona), vymezovat a činit výlučným, začne se opevňovat - vytvářet si vlastní jazyk, hierarchii, systém uznávaných postupů a pravd - a stane se vědou. Možná to na někoho může působit jako světská obdoba institucionalizovaného náboženství a jistě by našel i spoustu paralel. V takovémto oboru je pak obtížné přinášet do praxe inovace. K tomu, aby si to mohl udělat, musíš být "expert" a musí s tím souhlasit i ostatní experti. Nová dovednost přitom musí odpovídat aktuálnímu diskurzu. Přicházet se zcela novým pohledem na věc je pak v podstatě nemožné. Kdo nejde s hlavním proudem, může být odpovídajícím orgánem vyloučen. Pokud si to někdo nedokáže představit, může si vzít za příklad medicínu nebo školství. Myslím, že z předchozích slov je patrné, jak se dívám na připravovaný profesní zákon. Jestli chceš slyšet mé doporučení, zní následovně: nechat lidi dělat takovou práci, kterou jsou schopni zastávat, i když se jí naučili mimo institucionalizované vzdělávací pracoviště (ať jde o řemeslo nebo sociální práci). Umožnit jim složení kvalifikačních zkoušek z odpovídajících předmětů a netrýznit je institucionalizovaným studiem. Lidi jsou schopni odpozorovat a naučit se spoustu věcí, důležité je, nechat je to zkusit. Samozřejmě to má své meze, ale zrovna v případě sociální práce bych v tom neviděl problém. Že k tomu není vůle, neznamená, že to není dosažitelné. Dělá snad z člověka sociálního pracovníka ona (často) předstíraná znalost v podobě hromady u zkoušky reprodukovaných informací nebo to jsou i jiné kvality?

Nově budeš od září působit ve školství. Co od toho očekáváš?

Poslední dva roky přemýšlím o tom, čemu bych se mohl dále věnovat, aby mi to dávalo smysl. A teď v květnu, potom co jsem si dovolil pár nabídek odmítnout a rozhodl se zůstat na OSPODu, mne oslovili z MŠ a ZŠ Na rovině v Chrudimi, jestli bych neměl zájem rozšířit jejich řady. Mám pocit, že ty věci přicházejí samy tak, jak mají. V posledních letech se rozhlížím po alternativách ve vzdělávání, mj. taky proto, že máme doma dva malý kluky, který za několik let čeká povinná školní docházka. No a shodou okolností při mém angažmá kurátora pro mládež bylo vzdělávání dětí a povinná docházka do školy jedno z ústředních témat. Soukromě jsem si zformuloval tezi, že v mnoha případech, které se mi dostaly pod ruku nebo jsem je měl možnost pozorovat u kolegů, stojí povinná školní docházka, resp. konkrétní organizace vzdělávacího procesu v cestě rozvoji jednotlivých dětí a mnohdy školní prostředí a přístup školních pracovníků generuje u dětí tzv. výchovné problémy. Možnost, která se mi naskytla, tedy působit ve škole, kam chodí děti rády, vnímám jako další rozměr sociálně-právní ochrany dětí. Pro mě je to rozhodně výzva.


Díky za rozhovor
Milan Štorek

 

 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2018 | portal@streetwork.cz