Jak jste zareagovali na situaci pandemie a jak se nové potřeby klientů promítly do provozu klubu?
V říjnu jsme klasický klub uzavřeli a rozšířili provozní dobu na celý den, od osmi od rána do pěti odpoledne. I nadále jsme chodili do terénu, ale to, co se odehrávalo v kontaktní místnosti bylo z 99% zaměřeno na školu. V prostorách klubu jsme vytvořili point na připojení k online výuce v dopoledních hodinách a odpoledne sem chodili klienti individuálně, zpracovávat úkoly, které doma nedokázali udělat, případně se doučovat ať už s pracovníky Bedny nebo s dobrovolníky.
Aktuálně nastupuje ve středočeském kraji už i druhý stupeň na rotační výuku, tím se nám trochu uvolnil prostor a nebude potřeba, aby se v dopoledních hodinách všichni pracovníci věnovali klientům, takže dopoledne zůstane otevřeno pro děti střídající se na rotační výuce, zároveň už i kapacitně pokryjeme to, abychom mohli odpoledne otevřít klub, což mi dělá nesmírnou radost a moc se na to těším.
Jaká je role kontaktních pracovníků NZDM v podpoře dětí ve výuce? Stali se z vás “pomocní učitelé”?
Když jsme na začátku úplně změnili styl práce a to, co je za obvyklých okolností jen nadstavba (tj. podpora dětí při výuce), se stalo středobodem veškerého dění v klubu, bylo pro nás nutné si opakovaně pojmenovávat, co to vlastně děláme. Pomohlo nám to utvrdit se v tom, že i když se nám naše práce přelévá do jiných rolí, na které nejsme zvyklí, pořád zůstáváme tím, kým jsme a to kontaktními pracovníky v nízkoprahu. Učitelky na plný úvazek tedy nejsme, to pravda není.
Právě proto, že jsme kontaktními pracovníky, nebylo pro nás těžké dostat se ke klientům nebo k novým lidem, kteří sem přišli na doporučení návazných institucí, k jejich zamotanému příběhu. Dělali jsme jen to, co umíme: když přišly nové děti, snažili jsme se s nimi seznámit, dát jim najevo, že jsou tu dobře, pokud potřebují zájem někoho dospělého. Šlo to vlastně hrozně snadno a myslím, že to byla hodně dobrá kombinace “účovství” a kontaktní práce.
Jakou formou podporujete své klienty při online výuce?
Nejčastěji trávíme s dítětem celou hodinu, kterou je na online výuce. Pomáháme mu zorientovat se v učivu, v tom, co se ve výuce děje. Snažíme se děti, které výuku nezvládají úplně samostatně, podpořit tak, jako bychom s nimi seděli ve škole.
Druhá linie je, když je výuce přítomen i rodič dítěte. Nabízíme rodičům, že se můžou podívat, jak hodina probíhá a možnost pořízení techniky k nim domů. Je to pro ně taková forma náslechu a nácviku role asistenta.
Rodiče k nám chodili hodně ze začátku, v říjnu v listopadu. Spolupráce s rodiči byla užší i z důvodu součinnosti s návaznými institucemi, které nás rodičům doporučovaly, takže rodiče přišli s dětmi, ze kterých se postupně stali naši noví klienti, a měli snahu se více zapojovat.
Řada rodičů však ztratila chuť, energii, mají mnoho jiných starostí, v jejichž kontextu je online výuka marginální záležitostí. Na rodičích, na našich klientech, i na učitelích je znát, že jsou unavení. Udělal se velký kus dobré práce, ale je to dlouhé pro všechny. Práce s rodiči se mi ale rozhodně líbila, bylo hodně zajímavé, učit rodiče, jak se mají se svými dětmi učit.
Jenom během podzimu 2020 jste za 6 týdnů realizovali 181 doučování, využíváte k doučování dobrovolníky?
Dobrovolníky jsme během posledního půl roku využívali více, než obvykle. Dohromady to bylo něco kolem deseti lidí.
Ta čísla po novém roce ještě rostla, v lednu proběhlo skoro 250 setkání s klienty, každé setkání trvá minimálně hodinu, hodinu a půl. Bez dobrovolníků bychom si neporadili.
Naštěstí se našli zájemci z řad veřejnosti, kteří nám nabídli podporu a dále s námi spolupracovaly naše kolegyně, které jsou momentálně na mateřské dovolené. Jednak jim, ale všem dobrovolníkům patří obrovský dík, protože nám pomohli pokrýt obrovskou poptávku především po odpolední podpoře, kdy bylo potřeba dělat úkoly i s poměrně náročnými dětmi s různými speciálními potřebami.
Kolika dětem jste s distanční výukou celkem pomáhali a stále pomáháte?
Měsíčně to bylo v průměru kolem 25 dětí, celkové číslo odhaduji na 60-80 lidí.
Asi polovina těch, co naše služby využili dlouhodobě, se dostala do fáze, kdy už mohli být na hodině sami, stačilo jim zprostředkovat připojení. Většinou se jedná o děti, které chodí na druhý stupeň do vyšších ročníků, ale děti na prvním stupni podporu rozhodně potřebují pořád. Nemusí mít ani žádné speciální potřeby, běžný školák z naší cílové skupiny podporu potřebuje neustále. Proto i během rotační výuky prvostupňové děti nadále podpoříme tak, že jim budeme u výuky asistovat, starší si budou muset poradit sami. Nicméně ti, co sem chodí a využívají podporu dlouhodobě, jsou už docela samostatní.
Jak se během pandemie proměnila spolupráce se školami a s dalšími institucemi, jako je OSPOD?
Na doporučení spolupracujících institucí se k nám dostala řada nových dětí, které ale zapadly do naší cílové skupiny. Postupně jsme zjišťovali, že buď pochází ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, nebo je v rodině nějaká patologie, nefunkční vztahy, jsou ohrožení chudobou, atd.
Spolupráce se prohloubila, naučili jsme se vzájemně komunikovat a konzultovat spolu nejasné situace, hodně jsme si vyjasnili limity anonymity a to i směrem ke klientům.
Získali jsme řadu osobních kontaktů, které využijeme do budoucna. Je potřeba narazit na lidi, kteří chtějí s dětmi dělat, chtějí jim být k užitku stejně jako my a v takový moment se spolupracuje úplně výborně. Myslím, že to, že se škola dokáže provázat s nízkoprahovou službou, je pro děti ohrožené školním neúspěchem opravdu “terno”!
S jakou zakázkou se na vás školy a další instituce obrací?
Nejčastěji se na nás základky na podzim obracely s tím, že nejsou v kontaktu s nějakým dítětem, jestli bychom ho mohli v terénu najít a říct mu, že když se neúčastní online výuky, je to jako když chodí za školu.
Dále jak školy, OSPOD, SVP, azylový dům, ti všichni měli vytipované svoje klienty, nebo žáky, kteří by potřebovali zprostředkovat online výuku nebo využít naši podporu.
Tohle byly dvě nejčastější zakázky a obvykle to byla hrozně dobrá práce třídních učitelů, výchovných poradců, případně pracovnic OSPOD, kdy jim bylo jasné, že jsou to lidé, kteří mají multiproblémy, že to není jenom otázka vzdělávání a pokud bude dítě odříznuté od školy, je potřeba, aby bylo v kontaktu s někým, kdo si s ním promluví a pomůže mu i s jinými věcmi, než jsou domácí úkoly.
Jak se vám dařilo děti, které vypadly z distanční výuky, nakontaktovat?
Většinou se jednalo o lidi, které známe, nebo je znají klienti. Část byli lidé, kteří obecně nemají o vzdělání zájem, nemají ve svém okolí nikoho, kdo by jim vzdělání představoval jako hodnotu. U dalších byl zádrhel většinou v tom, že ti lidé byli bezradní. Rodiče prostě neměli čas, energii, kapacitu ani schopnosti k tomu, aby něco někde vyřídili. Ve spoustě případů stačilo jenom dát tu nabídku: “My vám s tím pomůžeme!” “Super, kdy může přijít?”