Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.zprávičky
03 | 11 | 17
Pozvánka na Národní setkání proti chudobě a soc. vyloučení

Evropská síť proti chudobě a sociálnímu vyloučení v České republice, jíž je ČAS členem, Vás srdečně zve na Národní setkání proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Více informací naleznete ZDE.

Archiv >
 
 
.inzerce
16 | 11 | 17
YMCA Praha - NZDM Sibiř
Vedoucí NZDM Sibiř
Název pracovní pozice: Vedoucí Nízkoprahového klubu pro děti a mládež
Místo výkonu práce: NZDM Sibiř (Votice)

Popis pracovní n...
16 | 11 | 17
Nízkoprahový klub Jahoda
JAHODA, o.p.s. - MANAŽER/KA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Pracovní náplň:
•    samostatné vedení jednotlivých sociálních služeb
•    vedení týmu, personalistika,...
08 | 11 | 17
StreetWork.cz
Rozšíření supervizní skupiny "Vrtule"
Supervizní skupina „Vrtule“ ráda přijme mezi sebe 2-3 nové členy, kteří pracují v nízkoprahových službách a mají zájem supervizně pracovat...
08 | 11 | 17
NZDM Klub Bunkr, Třinec
Soc. pracovník (-ice)
Nestátní nezisková organizace Bunkr, o. p. s. hledá kolegu/yni do týmu na pozici Sociální pracovník/ce v  nízkoprahovém zařízení pro děti a mlád...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeKlubyČlánkyRozhovor se Zdenou Filípkovou

Další články klubu

23 | 08 | 16 Verze pro tisk

StreetWork.cz

Rozhovor se Zdenou Filípkovou

Osobností roku 2015 mezi pracovníky nízkoprahových programů se stala Zdena Filípková, metodička nízkoprahových programů pro děti a mládež Proxima Sociale o.p.s. Zdena je sociální pracovnice, která začínala s prací s ohroženými dětmi a mládeží již při studiu sociální práce a speciální pedagogiky jako dobrovolnice v klubu Krok. V roce 2006 nastoupila jako kontaktní pracovnice v klubu Krok, v roce 2008 začala pracovat i jako koordinátorka, od roku 2010 je lektorkou probačního programu Proxima Sociale o.p.s. Je hodnotitelkou kvality České asociace streetwork. V rámci ČAS se podílela na projektu Streetwork Online a Sebehodnocení sociální služby. V současné době je na mateřské dovolené a působí jako lektorka.

Zdena Filípková přebírá cenu Osobnost roku 2015 V dubnu jste převzala ocenění Osobnost roku 2015 – zazněla přitom slova: „I na mateřské se dají sbírat ceny!“ Co pro vás Časovaná bota znamená? A jaké je to sbírat ceny na mateřské?

To zaznělo v návalu nervozity jako pokus o vtip vzhledem k tématu konference (smích). Ale vážně: Časovaná bota pro mě vždycky byla cena udělovaná lidem, kteří jsou v levelu „absolutní profík“. Nikdy by mě nenapadlo, že si tu 10kg dlažku jednou ponesu domů (Radku, díky za pomoc!). Když jsem si přečetla jména svých předchůdců, podlomila se mi kolena. Jsem v dobré společnosti, ale pořád si jako „osobnost roku“ připadám nepatřičně.

A ujišťuji Vás, že tohle byla jediná cena, kterou jsem na mateřské „sebrala“, jinak sbírám opravdu jiné věci. (smích)

Cenu jste převzala na konferenci Práce vs Život, jejímž tématem bylo slaďování profesního, rodinného a osobního života. Jak se Vám daří skloubit práci a rodinu?

Vzhledem k dobré konstelaci partnerova zaměstnání a spolupracujícího rodinného zázemí se to zatím dalo. Uvidíme, jak to bude do budoucna – minulý rok jsem změnila šéfa a tenhle je hooodně nekompromisní. (smích)

Jste stálicí nízkoprahových služeb, celý svůj profesní život se věnujete práci s ohroženými dětmi a mládeží. Co Vás na vaší práci nejvíce baví a inspiruje? Co Vás drží v oboru?

Jednoznačně lidi. Pro mě „místo“, tedy obor, jsou hlavně lidé a vždycky hodně těžce nesu, když mi „moji lidi“ odcházejí. Bohužel se to – vzhledem k fluktuaci v našem oboru – stává až moc často. Dál je to tým, který táhne za jeden provaz a ví, co a proč dělá. Nadšení a energie, kterou z našeho oboru (od klientů i od kolegů) pořád cítím. Humor, který je hodně specifický a často hodně černý, to mám ráda. To, že jakoukoliv změnu sice vidíte až po čase – musíte si na to počkat, ale pak to stojí za to. Navíc mě to učí trpělivosti. Příběhy klientů, které – když si na to počkáte – se uzavírají, vidíte je v celku několika let. Na tom se člověk může hodně naučit. Jsou to hezké chvíle, když se po letech klienti zastaví, a vyprávějí vám, co je nového od doby, kdy opustili klub. Některé příběhy mají hodně smutný konec, většinou je to ale pozitivní.

A pak takové ty „trapné“ věci jako je změna pracovní pozice, možnost růst a učit se, dělat nové věci atd. Bez toho bych v oboru tak dlouho nedokázala zůstat, nebavilo by mě to.

Osobnost roku 2015, Zdena FilípkováJaké těžkosti jste naopak musela či musíte překonávat?

Pro mě osobně asi nejtěžší bylo naučit se pracovat s agresí ze strany klientů, být trpělivá a opravdu si na věci a správné okamžiky počkat.

Jarka Janíčková, která Vás na Výroční cenu ČAS nominovala, ve svém návrhu píše, že lidí, jako jste Vy, by si obor nízkoprahových sociálních služeb pro děti a mládež měl hýčkat. S tím rozhodně souhlasím, na druhou stranu – realita je taková, že se obor potýká s velkou fluktuací zaměstnanců. Pokud někdo vydrží ve službě alespoň 2 roky, je považován za zkušeného pracovníka. Jak se díváte na tento problém?

Vnímám to jako velký problém – ostatně už to problesklo v předešlých odpovědích. Je to špatně pro všechny zúčastněné – pro klienty, pro službu, pro tým, pro šéfa i pro zaměstnavatele. Sice nový pracovník přináší nový vítr a novou energii, ale když je toho větru moc, neprospívá to nikomu.

Jak bychom si podle Vás měli zkušené a kvalitní pracovníky hýčkat?

Dát jim prostor, důvěru, podporu, respekt, čas. Uvolnit jim ruce – pokud jsou profesionálové, rozumí své práci, mají nápady a vize, zodpovědnost, tak se to určitě vyplatí. Taky občas nabídnout nějakou změnu – novou pozici, stáž apod. A samozřejmě je dobře zaplatit.

Jste metodičkou a hodnotitelkou kvality. Když podrobíme služby kritickému oku, s jakými nefunkčními přežitky se setkáváte?

Asi nejviditelnější je to pořád na individuálním plánování. Pamatuji si, jak v roce 2007 a pár let potom služby měly formuláře individuálních plánů takové, že by se za ně ultrabyrokrat nemusel stydět. Prostě to bylo trochu přepálené, „protože přece zákon“. Časem se to zmírnilo, přizpůsobilo, zlidštilo. Některé služby ale jakoby zamrzly v téhle době, formuláře mají spoustu položek, zjišťují věci, které vůbec nepotřebují, ale když mají přece tu kolonku… pak ty formuláře nechtějí vyplňovat, nevyplňují je… a pak přijde audit, pracovníci znají své klienty tam i zpátky, vidí témata, dělají na nich, ale doložit to nemohou.

Nebo se stále „sdílí, sdílí“, ale do intervence pracovníci nejdou – jako kdyby se báli reakce klienta, přitom je škoda veškerou tu snahu předtím – to navazování vztahu a důvěry – nevyužít pro efektivní práci.

Občas mi také přijde – ale to je zkušenost z jiných než našich služeb – jakoby zákon a Standardy byly pořád strašák číslo jedna, často je pracovníci ani neviděli, ale vše se odůvodní tím, že „to je přece podle Standardů, podle zákona“. Klient se stal kolonkou, formulářem k vyplnění, číslem v evidenci. Občas postrádám lidskost a obyčejný selský rozum. Jako by pracovníci zapomněli, že naše práce je hlavně práce s člověkem. Nic víc, ale taky nic míň. Ale jak říkám, tohle znám z jiných služeb.

Osobnost roku 2015, Zdena FilípkováPracovala jste také jako koordinátorka a lektorka probačního programu Proxima Sociale o.p.s. Představíte nám krátce tento program? Jaká to pro Vás byla zkušenost?

Je to zhruba čtyřměsíční program pro mladistvé pachatele, který zahrnuje skupinová a individuální setkání a je doplněn dvěma intenzivními zážitkovými výjezdy, které jsou pro program (tedy hlavně pro klienty) naprosto stěžejní. Ideálním cílem samozřejmě je, aby jeho absolventi už další protiprávní činnost nepáchali. Když se vrátíme zpátky „na zem“, tak se snažíme, aby porozuměli tomu, co je do té situace dostalo, jaké situace/jací lidé jsou pro ně rizikoví, v jakých situacích opakovaně selhávají apod. – prostě se snažíme, aby se naučili znát sami sebe a věděli, jak se zachovat jinak, kdy si říct stop atd.

Hodně mě na tom bavily takové ty přesahové otázky, které jsme si s kolegy kladli u některých klientů. Zvenku to vypadá černobíle, ale často, když pronikneme do životních příběhů našich klientů, říkám si, kdo je vlastně pachatel a kdo oběť. Tím myslím situace, kdy klienti vyrůstají v takových podmínkách, že se divím, že to dopadlo „jenom“ takhle. Tím v žádném případě nechci říct, že by za své jednání nebyli zodpovědní, to samozřejmě jsou. Ale někdy to bylo eticky hodně těžké.

A jaká to byla zkušenost? K nezaplacení! Pro mě všechny ty roky v nízkoprahu byly víc než dobrou přípravou na klientelu probačních programů, najednou to všechno – dobré i těžké – pro mě dostalo smysl. Pro mě byly probace takový upgrade práce v klubu. Občas jsme se s kolegy smáli, že co jsme nezvládli podchytit v nízkoprahových službách, to doladíme v probacích.

Taky jsem se musela učit nové věci – systematickou práci s uzavřenou skupinou, roli lektora probačního programu odlišit od sociálního pracovníka v NZDM, mnohem víc jsem přicházela do kontaktu s rodiči, musela jsem se naučit přijmout lidi, kteří udělali často dost hrůzné věci, vyvážit v sobě pochopení, přísnost a přesto neztratit v sobě člověka. Pro mě probace byly velkou školou. Ale měla jsem dobré učitele a kolegy – Jindru Exnera a Radka Skřivana. Když máte takovéhle chlapy vedle sebe, je to radost.

V rámci ČAS jste se rovněž podílela na projektu Streetwork Online. Sledujete kurz, kterým se tato virtuální nízkoprahová služba ubírá? Co jejímu vývoji říkáte?

Po svém vymizení ze Streetworku Online jsem občas zabrousila na web nebo se přeptala Jirky Kocourka, jak to se službou vypadá. Zajímalo mě to, bylo to něco nového, hrozně jsem kolegům držela palce. Vážím si jich za to, že to nezabalili ani v době, kdy projekt nebyl finančně podporován. Za poslední rok nebo dva se přiznám, že jsem to vypustila, ale o to větší radost jsem měla, když váš tým dostal Časovanou botu, gratuluju ještě jednou!

Osobnost roku 2015, Zdena Filípková Děkujeme, také z toho máme radost! Povězte ještě, jaké jsou dnešní služby v porovnání s dobou, kdy jste v oboru začínala? V čem jsou jiné? V čem jsou jiní pracovníci, s nimiž se jako lektorka setkáváte na vzdělávacích kurzech?

Moje první setkání s našimi službami bylo v rámci školních praxí a bylo to někdy v pravěku…rok 2003 nebo 2004… Pro mě to bylo jako zjevení, tyhle služby jsem vůbec neznala. Když jsem v roce 2006 nastupovala do Proximy už jako zaměstnanec, sto osmička klepala na dveře a Jindra Exner jako náš tehdejší šéf strašil vším možným, mával smlouvami, individuálními plány, čekaly nás audity, o kterých se nám snad i zdálo, prostě to byla velká paráda…

Pro mě je těžké srovnávat rok 2004 s rokem 2016 - začínala jsem jako stážistka v Garáži a dneska lektoruji kurzy, kterých se účastní třeba pracovníci domovů se zvláštním režimem, takže to je nesrovnatelné. Od mého vstupu do oboru také přibylo nízkoprahových služeb i absolventů našich oborů, takže už to není taková rarita pracovat v nízkoprahových službách.

Ale pracovníci nízkoprahových služeb jsou pořád stejní – od rána do večera, na poradě, v kanceláři, na obědě, v hospodě, pořád mluví jen o klientech a o službě a co kde zlepšit. (smích)

Jaké spatřujete v oboru současné výzvy? Kam by podle Vás měla práce s mládeží v rámci NZDM směřovat?

Je skvělé, když služba pomůže klientovi s nějakým problémem. Někdy jsou ale jejich životní situace tak těžké nebo složité, že by bylo potřeba zapojit rodinu, aby ta práce byla efektivní, výsledky aby byly udržitelnější. Totéž platí o OSPODech. Nízkoprahy se spolupráci s rodinou nebo s kurátory někdy dost brání, já tomu rozumím, ale kdybychom občas odhodili všechny ty naše nízkoprahové strachy, třeba by to dost pomohlo věci. Samozřejmě ale strašně záleží na lidech, kteří na úřadech sedí. Musíte je znát, musíte vědět, že budou jednat tak, aby klienta nepoškodili, tak, že s klientem budou opravdu pracovat, informovat ho o tom, co se bude dít atd., aby ve finále ten výsledek byl dobrý pro klienta, pro jeho život, ne aby to bylo jednoduché pro úředníka. Prostě zapojit celý ten systém, který kvůli ochraně dětí a mladistvých vznikl. Osobně mám vynikající zkušenost s kurátory z ÚMČ Praha 12, takže pro mě tenhle způsob práce byla realita (i když ne rutina). Bohužel to tak není všude.

Bohužel jsem v nízkoprazích i v probacích viděla až nápadně mnoho klientů, kteří „tak nějak propadli systémem“ – prošli x institucemi, pracovalo s nimi x odborníků, specialistů, služeb, ale výsledek je, že pracovali všichni, ale vlastně tak nějak nikdo pořádně – práce nebyla koordinovaná, nikdo se s nikým nespojil, neradil, nedomluvil a podle toho to taky dopadlo. To jsou ty smutné konce, o kterých jsem mluvila před chvílí. Takže zase – nebát se jít do intervence. Nebýt slon v porcelánu, ale taky se toho nebát.

Jsem také zvědavá, jak bude vypadat konečná podoba novelizace sto osmičky… to bude možná taky pořádná výzva…

Vzpomenete si na nějakou opravdu legrační historku, kterou jste za svou nízkoprahovou kariéru zažila?

Myslím, že jednu legrační historku z našeho klubu kdysi dostatečně na webu streetwork.cz popsal Jindra Exner… byla o h… (smích)

Tak ta je opravdu výživná! Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další práci. Buďte hýčkána!

Také děkuji.


Pro streetwork.cz připravila Bc. Michaela Burdová, ČAS.

KOMENTÁŘE
Jméno Příspěvek
ZdenaF
nalim Díky
Rob Gratulace
Zobrazit vše
Přidejte svůj komentář (*):   
Jméno (*):
Email (*):
URL:
Kolik je dva plus tři? (**)
Předmět (*):
(*) povinné údaje
(**) kontrolní antispamová otázka
BB help BB code formátování - nápověda
Pozor! Čtěte! Pravidla diskuse na portálu StreetWork.cz
 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2017 | portal@streetwork.cz