Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
12 | 12 | 17
NZDM Pixla
Kontaktní pracovník/pracovnice
Do NZDM Pixla sháníme kontaktního pracovníka/kontaktní pracovnici na DPP (cca 20 hod. týdně).

Požadujeme:
- motivaci pro práci s...
12 | 12 | 17
Terénní program v Praze 13
Hledáme parťáka/parťačku do terénu
Proxima Sociale o.p.s. vyhlašuje výběrové řízení na pozici sociální/ho pracovnici/níka nebo pracovnici/níka v sociálních službách pro cílovou skupinu...
04 | 12 | 17
Kontaktní centrum Laxus Pardubice
Kontaktní pracovník/ce
Laxus z.ú., K-centrum Pardubice vypisuje výběrové řízení na pozici:
KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE

Úvazek: 1,5
Počet volných mís...
04 | 12 | 17
Centrum terénních programů Nymburk
Kontaktní pracovník/ce
Laxus z.ú., Centrum adiktologických služeb Nymburk vypisuje výběrové řízení na pozici:
KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE

Úvazek: 1,5
04 | 12 | 17
Centrum terénních programů
Kontaktní pracovník/ce v terénu
Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici:
KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úvazek: 2...
13 | 11 | 17
ČAS
Koordinátor/ka velké oborové konference ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka pro přípravu oborové konference, kterou bude ČAS realizovat 21. –...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeOdborná sekceZ praxeSpecifika terénní práce na malém městě

02 | 01 | 15 Verze pro tisk

Specifika terénní práce na malém městě

Specifika výkonu terénní sociální práce s uživateli drog na malém městě pracovnicí v tomto městě trvale žijící

Úvod

Terénní program Ulice - Agentura sociální práce, o. s. (dále jen Ulice) byl počátkem roku 2013 osloven Krajským úřadem Plzeňského kraje s nabídkou vykonávat terénní sociální práci u osob závislých na návykových látkách v regionech Plzeňského kraje. Vzhledem k tomu, že náš terénní program má již více jak desetiletou zkušenost s touto činností v Plzni a v Rokycanech, výzvy se zhostil a od dubna 2013 pravidelně vysílá své pracovníky ještě do Klatov a do Nepomuka.

ilustrační fotoPředkládaný text jsem zacílila jen na streetwork v Nepomuku, protože se domnívám, že by mohlo být zajímavé podělit se o specifika a etická dilemata, jež jsem zde jako streetworkerka zaznamenala. Zajímavé mi přijde hlavně to, že terénní sociální práci vykonávám v místě, kde od raného dětství žiji. A to s ohledem na fakt, že jde o malé město jak svou rozlohou (1.278 ha), tak celkovým počtem obyvatel (3.749 osob).

Další zajímavost vidím v tom, že mi vedení Ulice svěřilo pozici zodpovědné pracovnice. Díky této pozici také ručím za kvalitu odvedených výkonů při práci s uživateli drog v Nepomuku, což s sebou nese i mou faktickou přítomnost při pravidelném monitoringu této lokality. Zodpovědnou pracovnicí jsem se stala hlavně proto, že jsme v tom vedení i já spatřovali určité výhody - lokalitu jsem znala, měla jsem určité povědomí o výskytu skryté drogové komunity v Nepomuku a o místech, kde se tyto osoby mohou vyskytovat. Zároveň jsme si však byli vědomi i rizik, které s tímto úkolem mohou nastat.

O tématu jsem se rozhodla psát hlavně proto, že jde o situaci, jež může potkat každého. A pokud se tak stane, je na místě přemýšlet, proč jsme se pro tuto cestu rozhodli. Co to přinese klientům, co pracovníkovi, jenž se úkolu zhostil, a co organizaci, která o tom rozhodla.

Specifika a etická dilemata jsem definovala na základě pozorování, kontaktní práce s nepomuckými klienty, i díky sebereflexi a zpětné vazbě od mých kolegů v rámci porad a supervizí. Článek píši ve dvou rovinách - v osobní a v odborné. Také zdůrazňuji, že nejde o návod, jak s tématem pracovat, protože je vždy nutné přistupovat k dané situaci individuálně, zvažovat jak osobnost pracovníka, tak pohlížet na situaci v kontextu a v daném čase.

Důvěra a anonymita

V první řadě jsem si kladla otázku, co může ovlivnit důvěru/nedůvěru klientů vůči terénnímu programu jako celku. K navázání důvěry do určité míry napomáhá anonymita klientů. Běžnou praxí našeho programu při zvyšování důvěry u klientů v jiných regionech je opora v anonymním poskytování služeb s důrazem na mlčenlivost dle Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Tuto praxi jsme používali i v Nepomuku. Zde však docházelo k netypickým situacím, které popíši níže.

Bylo důležité uvědomit si, že anonymitu klientů nelze chápat jen v jedné rovině. Je nutné nahlížet na ni minimálně ve dvou rovinách:

  • Být anonymní osobou ve směru k pracovníkům a terénnímu programu jako celku, což klientům dává určitou dobrovolnost v tom, co chtějí o své osobě sdělit, a určitý pocit bezpečí v tom smyslu, že se nemusejí obávat prozrazení týkající se jejich užívání drog ze strany zaměstnanců Ulice (zaměstnanci neznají klienty a klienti neznají pracovníky).
  • Nebýt viděn při čerpání služeb terénního programu nikým z místních obyvatel z důvodu rizika stigmatizace a odsouzení klienta místními.

Nejprve bych se zaměřila na problematiku být anonymní osobou ve směru k pracovníkům a terénnímu programu jako celku. Při streetworku v Nepomuku došlo k situacím, kdy jsem kontaktovala několik osob, jež znám z osobního života a u nichž jsem měla povědomí o jejich kladném vztahu k drogám. Tyto osoby se většinou staly i klienty našeho programu. Některé klienty tedy znám celými jmény, znám jejich bydliště, rodinné anamnézy, atd. Jiné klienty znám naopak jen povrchně, tzn. křestními jmény, od vidění, či z vyprávění. A některé neznám vůbec, těch je však nejméně. Musím ale určitě ještě sdělit, že se nejedná o osoby mně blízké, kterým bych se svěřovala s niterními záležitostmi, či s nimi trávila svůj volný čas.

Problém s anonymitou (v dané rovině) jsem řešila s těmi klienty, u kterých jsem znala minimálně jejich celá jména. V těchto situacích jsem se opírala o argument mlčenlivosti terénního programu jako celku i jednotlivých pracovníků. Během prvokontaktu jsem s některými klienty trávila určitou jeho část podrobným vysvětlováním termínu „mlčenlivosti“ včetně konkrétních příkladů, např. „Když se bude někdo z Nepomuka ptát, jestli jsi náš klient / nebo, co jsme spolu probírali, odpovím mu, že mám mlčenlivost a nemůžu k věci nic říct. Nic nesmím říct ani policii, pokud to nespadá do oznamovací povinnosti. A pokud svou mlčenlivost poruším, můžu jít do vězení.“

Některé klienty toto vysvětlení přesvědčilo a napomohlo k opakovaným kontaktům s programem. Naopak jiné klienty tento argument nepřesvědčil a kontakty s nimi se již neopakovaly.

Stejně intenzivně jsem se zabývala druhou rovinou anonymity klientů (nebýt viděn při čerpání služeb terénního programu nikým z místních obyvatel). Předpokládala jsem, že v tak malém městě jako Nepomuk bude obtížné zajistit klientům potřebné soukromí při využívání služeb terénního programu. Obávala jsem se (a někteří nepomučtí klienti také), aby vlivem spolupráce mezi programem a klienty nedocházelo k jejich stigmatizaci ze strany místních občanů a institucí, jež by mohla vyústit v diskriminaci klientů kvůli drogové závislosti, popř. by mohla skončit až sociální exkluzí stigmatizovaného.

Osobně jsem se musela potýkat s několika případy, kdy mě mí známí v rámci neformálního rozhovoru žádali o identifikaci nepomukuckých klientů, či se dotazovali na konkrétní osoby. Motivy jejich dotazů byly různé. Svoji potřebu odhalit identitu klientů nebo určitého klienta odůvodňovali nutností chránit sebe, své blízké, ale i své věci před nepomuckými uživateli drog. Dalšími důvody byly: zvědavost, touha znát skrytou komunitu uživatelů drog v Nepomuku, ale také potřeba vložit se do konkrétního případu a ovlivnit život určité osoby. V takovém případě jsem jen stroze konstatovala: „O své práci nechci hovořit.“ nebo „O konkrétních případech nesmím mluvit. Jsem vázána mlčenlivostí.“

Na základě problematiky anonymity jsem rozdělila nepomucké klienty do tří skupin, a to dle jejich projevů chování a jednání při představování, popř. poskytování služeb. Jedná se o skupiny:

1. Skupina klientů, kteří mají k zodpovědné pracovnici, a tedy i ke službě, důvěru.

Tzn. že klient nemá zábrany a svěřuje se svými problémy týkajícími se užívání drog, jeho zdravotní a sociální situace, důvěřuje informacím, radám a doporučením od pracovníků.

V této skupině je od dubna 2013 do dubna 2014 zastoupeno celkem 23 % z celkového počtu klientů.

2. Skupina klientů, kteří zaujímají vůči zodpovědné pracovnici, a tedy i vůči službě, nedůvěru, ale kontakty se opakují.

Tzn.: klient testuje pracovníkovy znalosti a dovednosti, klient zkresluje informace ohledně užívání drog, což se v praxi projevuje např. tak, že klient žádá výměnu injekčního materiálu s dovětkem, že injekční sety mění pro kamaráda, přesto však tento klient vykazuje zřetelné znaky užívání drog, např. u uživatele pervitinu tiky v obličeji, typická syntetická vůně z těla, paranoidní myšlení, zřetelné vpichy po injekční aplikaci. V této skupině je od dubna 2013 do dubna 2014 zastoupeno 43 % klientů.

3. Skupina klientů, kteří zaujímají vůči zodpovědné pracovnici, a tedy i vůči službě, nedůvěru, kontakt s nimi proběhl v Nepomuku jen jednou.

Zde je zastoupeno od dubna 2013 do dubna 2014 z celkového počtu klientů 34 %.

První kategorie klientů, tedy ta, jež terénnímu programu důvěřuje, vytváří ideální podmínky pro výkon terénní sociální práce. S touto skupinou se výborně spolupracuje - klienti jsou otevření, komunikativní, nebrání se delšímu kontaktu s pracovníky a jsou ochotni sdělovat informace o místních poměrech drogové komunity. Tuto skupinu vnímám i jako pomyslnou „spojku“ mezi skrytou nepomuckou drogou komunitou a pracovníky programu, tzn. že klienti spadající do první skupiny informují skrytou drogovou scénu o působnosti Terénního programu Ulice v Nepomuku, příp. jim zajišťují čisté injekční stříkačky i doplňkový materiál pro bezpečnější injekční aplikaci (alkoholové tampóny, filtry na filtrování drogy; dále jen HR materiál), či tiskoviny a informace od pracovníků načerpané. Myslím si, že i tento sekundární přísun HR materiálu k potřebným v podstatě naplňuje smysl přístupu Harm Redaction, kterým se náš terénní program řídí. Druhá a třetí skupina klientů potřebuje důvěru ke mně jako pracovnici, a tedy i ke službám programu, teprve získat.

V rámci problematiky stigmatizace bych ráda uvedla názorný příklad z praxe, ve kterém došlo k ohrožení anonymity klienta. Asistovala jsem klientovi při jednání na městském úřadě. Sraz s klientem byl domluven cca 100 m od úřadu. Během cesty na úřad jsme potkali moji známou, která se mnou chtěla zahájit konverzaci. V takové situaci doporučuji okamžité ukončení konverzace hned v počátku, a to bez zbytečného vysvětlování. Vysvětlování totiž může klienta vystavit obávané stigmatizaci a pokračování v rozhovoru (se známou) bych vnímala jako velmi neprofesionální. Dále je vhodné ošetřit situaci dotazováním na vjemy, pocity a dojmy klienta, aby nemusel potlačovat negativní emoce, jež by mohly ovlivnit jeho chování při jednání na úřadě.

A co se při budování důvěry u klientů osvědčilo nejvíce? V první řadě jsem se ptala, podle jakých ukazatelů změřit efektivitu zvolených strategií, které jsem užívala. Jako jasné ukazatele se mi nabízely: četnost kontaktů u jednotlivých klientů a zpětná vazba klientů týkající se jejich pocitů při kontaktu (rozuměj, zda se při kontaktu klient cítil bezpečně / v nebezpečí).

Vycházím-li z těchto ukazatelů, osvědčilo se:

  • Poskytnout klientům čas a prostor:
    • Aby se mohli seznámit s fungováním služby.
    • Aby si ověřili, že pracovníci skutečně dodržují mlčenlivost a že se snaží minimalizovat stigmatizaci klientů v Nepomuku tím, že zvažují vhodnost místa pro kontaktování klienta i způsob nabízení a poskytování služby na ulici.
  • Projevovat o klienta a jeho situaci opravdový nehraný zájem, ale s jasně vymezenými hranicemi:
    • Tzn. aby se zájem o klienta nepřeklopil ve výslech klienta. Přistupovat k němu jako k jedinečnému individuu.
  • Při nabízení a poskytování služeb na ulici:
    • Hledat opuštěná místa pro (prvo)kontakt. Dále volit a provádět (prvo)kontakt jen s jedním klientem. A nebo naopak nabízet službu ve skupině, jež se skládá z již aktivních klientů a dosud neoslovených uživatelů drog.
    • Také pomáhá pozitivní hodnocení programu od aktivních klientů v Nepomuku směrem ke skryté nepomucké drogové komunitě. Toto hodnocení pak může motivovat další nepomucké uživatele drog k vyhledání služeb terénního programu, příp. se nezdráhat využít jí v případě oslovení.

Osoba pracovníka

Dále jsem se zabývala svými osobnostními předpoklady. Zvažovala jsem nejen to, zda jsem dostatečně odborně vybavená pro výkon streetworku s uživateli drog na malém městě, ve kterém od raného dětství trvale žiji, ale i zda jsem psychicky odolná vůči nástrahám, které si na sebe tímto úkolem beru. Ohledně své psychické odolnosti mohu konstatovat, že mě práce v Nepomuku zatím spíše naplňuje, než-li vysiluje. S psychickou odolností dle mého názoru mimo jiné úzce souvisí i kvalita zvládání případných dopadů vyplývajících z výkonu terénní sociální práce v Nepomuku na můj soukromý život. To zda, popř. jak ovlivní moje vztahy s blízkými, s ostatními nepomuckými občany (kam řadím i klienty programu) a dalšími institucemi. Proto jsem se věnovala i definici potencionálních rizik hrozících ze strany klientů vůči mé osobě a vůči mým blízkým.

Mezi největší rizika jsem zahrnula:

  • manipulaci ze strany klientů vůči mé osobě, či mým blízkým (např. vydírání, vyhrožování, touha získat privilegia v terénním programu na základě „staré známosti“ se mnou, či mými blízkými),
  • slovní, či fyzické napadení mé osoby, či mých blízkých,
  • kontaktování klientem v mém domácím prostředí, či na ulici mimo mou pracovní dobu,
  • pomluvy týkající se mé osoby, či mých blízkých kolující v obci.

Abych předešla manipulaci ze strany klientů, musela jsem být pevná ohledně pravidel terénního programu. Tzn. neventilovat při kontaktech s klienty žádné citlivé informace ze svého soukromí. Pokud se nějaký klient na soukromé věci dotazuje, myslím si, že je na místě informace neposkytnout a vysvětlit klientovi svůj postoj - vystupuji zde v pozici pracovníka terénního programu a sdělením takových informací bych porušila vnitřní pravidla, která v práci máme.

Abych snížila riziko slovního, či fyzického napadání sebe a mých blízkých ze strany klientů, snažila jsem se vést kontakty s klienty vždy tak, aby obě strany odcházely z kontaktu spokojené, ale zároveň s jasně určenými hranicemi služby.

Ohledně kontaktování mé osoby ze strany klientů v mém domácím prostředí, či na ulici mimo mou pracovní dobu jsem zvolila strategii vyhýbat se ve svém volnu místům, kde jsou klienti kontaktováni při terénní práci v Nepomuku. V žádném případě klientům nesděluji svou aktuální adresu bydliště, abych předešla tomu, že mě budou klienti vyhledávat doma. Někoho možná napadá otázka, jak je možné, že klienti, které osobně znám, neznají aktuální adresu mého bydliště. Na to existuje jednoduchá odpověď, před pár lety jsem se přestěhovala od rodičů do jiného bytu, který je na takovém místě, že v podstatě málokdo tuší, že se tu vůbec může bydlet.

Když se potkám na ulici ve svém volnu s nepomuckými klienty, nikdy je nezdravím první. Naopak vyčkám, zda mě kontaktují sami. Pokud jde jen o pozdrav, odpovím pozdravem. Pokud by ale mělo jít o žádost využít službu tady a teď, vysvětlím, že dnes neprovádím terénní práci a odkážu je na nejbližší termín, kdy terén v Nepomuku bude.

U čtvrtého typu rizika jsem měla potřebu ošetřit situaci hlavně u svých blízkých, a to z obavy narušení vztahů mezi námi. Proto jsem své blízké hned při zahájení terénní sociální práce v Nepomuku seznámila s tím, co budu ve městě dělat, a zcela otevřeně jsem jim vysvětlila své obavy týkající se výskytu možných pomluv ze strany místních občanů. Myslím si, že jsem tímto počinem situaci dostatečně ošetřila.

I přesto, že jsem byla připravena vypořádat se s výše uvedenými rizikovými situacemi, aktuálními se staly jen dvě z nich, a to kontaktování mé osoby klienty na ulici v mém volnu a snaha o manipulaci ze strany klientů ve smyslu obměkčení pravidel programu na základě staré známosti se mnou. V obou případech jsem zvolila asertivní techniku pokažené gramofonové desky.

Konkrétně bych zde chtěla popspat několik případů:

Každé ráno jezdím vlakem do práce. Na vlakovém nádraží se jeden čas vyskytoval klient, který mě pokaždé kontaktoval s žádostí o poskytnutí nějaké služby. Opakovaně jsem mu vysvětlovala, že ve městě poskytuji služby jen ve vyhrazenou dobu. Tento rituál probíhal několik měsíců, než klient pochopil, že z nastavené hranice neslevím.

Další případ se týká obměkčení pravidla týkajícího se počtu vydávaných injekčních stříkaček. Jeden z místních klientů neustále požadoval více stříkaček, než na kolik měl nárok, zároveň pro něj byl ale problém s jejich vracením po použití. Jako argumenty, proč bych měla udělat v pravidlech u jeho osoby výjimku, uváděl, že jsme staří známí, či že klienta budu mít na svědomí, pokud nemocní nějakou krví přenosnou infekcí. Bylo mu neustále vysvětlováno, že čím větší počet použitých stříkaček přinese, tím víc jich poté dostane sterilních, a nebude tedy potřebovat stříkačky navíc. Jde o klientovu zodpovědnost.

Také se mi stalo, že jsem stála ve skupině klientů, když v tom se jeden z nich začal svěřovat ostatním, že mě zná ze základní školy, že jsme byli kamarádi a že má díky tomu u mě při poskytování služeb privilegia. Ostatní ze skupiny se na mě podívali a požadovali vysvětlení. Klient souhlasil, abych se k věci vyjádřila. Potvrdila jsem tedy, že se známe z minulosti a že jsme se jako děti setkávaly ve škole, to však nemění nic na tom, že ke klientovi zaujímám stejný přístup jako ke všem ostatním klientům. Žádná privilegia u mě nemá a mít nebude. A skutečně to dodržet.

Ostatní rizikové situace buď nenastaly, nebo nebyly zaznamenány.

Kolegové

Samozřejmě jsem se zabývala i tím, jak klienti, se kterými se znám, třeba i okrajově, z osobního života, vnímají ostatní kolegy v organizaci. Slovo samozřejmě (na začátku první věty) je na místě, protože terénní sociální práci v Nepomuku vykonávají vždy dva pracovníci, a to hlavně z důvodu minimalizace nebezpečí vyplývající z práce s uživateli drog. Myslím si, že je důležité, aby byla práce pro oba dva pracovníky příjemná. Proto jsem se zabývala i tím, jak se při kontaktech s klienty cítí mí kolegové, tedy jaké pocity, myšlenky a hypotézy při kontaktech s klienty mají. Protože i oni jsou kontaktům přítomni a i oni musí s nepomuckými klienty navázat vztah, aby s nimi mohli pracovat.

Zprvu jsem zaznamenala tendenci klientů komunikovat hlavně se mnou. Proto jsme se s kolegy snažili vytvořit podmínky pro navázání a prohloubení vztahu mezi nimi a klienty. K tomu byla zvolena (a i se osvědčila metoda nestrukturovaného rozhovoru mezi kolegy a klienty, např. o potřebách konkrétního klienta. Nestrukturovaný rozhovor s klientem jsem většinou zahájila já a můj kolega se do rozhovoru po určité době zapojil, přičemž já se již do hovoru nezapojovala. Vhodné bylo, pokud se rozhovory mezi konkrétním klientem a konkrétním pracovníkem opakovaly, či byly pro klienta nějakým způsobem zajímavé. Díky tomu, že klienti získali (pozitivní) zkušenost s dalšími pracovníky terénního programu, byli při dalším kontaktu s nimi otevřenější.

Dilemata

Ráda bych se dotkla i několika etických dilemat, která jsem zaznamenala. Jak už bylo výše několikrát zmíněno, potýkala jsem se s tím, že místní klienti, ale i občané Nepomuka testovali mou profesionalitu. Snažili se narušit mou loajalitu vůči ostatním kolegům v organizaci, často také zkoušeli, zda neporuším mlčenlivost vztahující se k nepomuckým klientům. Byly zaznamenány např. dotazy na soukromý život mých kolegů, či klientů, sexistické narážky od mužských klientů vůči mým kolegyním, dotazování klienta A) na průběh kontaktu s klientem B), poté, co kontakt s klientem B) skončil a klient A) nás viděl, dotazy mých známých, kteří neužívají drogy, na jména nepomuckých uživatelů drog. K narušení mé profesionality klienti i místní občané užívali manipulativní věty typu „Vždyť mě znáš, ne? Já to nikomu nepovím.“, „On mi to stejně řekne. Tak se neboj.“

Určitě je dobré být na tyto situace připraven dopředu, já osobně měla připravené univerzální reakce na různé typy manipulativních vět, o nichž jsem předpokládala, že by mohly zaznít z úst klientů. Příprava se mi určitě vyplatila, protože, když tyto situace nastanou, reaguji klidně a pohotově. I můj neverbální projev je kongruentní s verbálním, což je dle mého názoru důležité pro čitelnost a jasnost mého postoje.

Zabývala jsem se i mírou důvěryhodnosti mé osoby pro nepomucké uživatele drog, kteří jsou již také rodiči. Proč zdůrazňuji rodiče? Mezi klienty se šíří informace o existenci neformálního vztahu mezi mnou a pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí, jež je zároveň i drogovou koordinátorku působící v Nepomuku (dále jen pracovnice OSPOD). Neformální vztah s touto pracovnicí skutečně existuje. Bylo tedy nutné nastavit si s pracovnicí OSPOD pevné hranice našeho vztahu. Pevné hranice jsme vyjednali na schůzce, které se účastnila jak pracovnice OSPOD, tak její vedoucí. Hranice se týkaly hlavně povinné mlčenlivosti a anonymity klientů pro terénní program jako celek.

Skutečně jsme v praxi zaznamenali ze strany klientů několik dotazů, či poznámek na toto téma - při rozhovoru jsme jim tedy sdělovali obsah dohody s pracovnicí OSPOD. Konkrétně bych se chtěla zmínit o jednom případu. Nepomučtí klienti využívají službu terénního programu místo v Nepomuku, v Klatovech a odůvodňují to tím, že mají obavy z prolomení mlčenlivosti mezi mnou a pracovnicí OSPOD, protože prý tato pracovnice OSPOD je moje matka.

Vztah s pracovnicí OSPOD a nastavení hranic ve vztahu k ní byl několikrát řešen i na supervizi celého týmu terénního programu. Stále si však nemůžu pomoci a kladu si otázku, do jaké míry toto specifikum uzavírá cestu ke službě dosud skrytým nepomuckým uživatelům drog, o jaký počet osob se jedná a zda by se situace změnila, kdybych do Nepomuka nejezdila já, ale jen ostatní kolegové v organizaci.

Často se stává, že mě nepomučtí klienti zdraví, pokud se potkáme na ulici, a to, ať jdu sama nebo v doprovodu jiných osob. Pokud nejdu sama a klient mě pozdraví, občas se stane, že se mě můj společník zeptá, kdo to byl. V tu chvíli odpovídám dvěma způsoby s ohledem na fakt, zda klienta znám ze svého soukromí, nebo zda jsem se s ním setkala až v rámci výkonu svého zaměstnání. Pokud klienta znám ze svého soukromí, odpovím, odkud klienta znám. Reaguji například: „ To byl známý ze základní školy.“ Víc ale věc nerozvádím a snažím se odvést pozornost na jiné téma. Pokud mě pozdraví klient, jehož jsem poznala až díky své profesi, odpovím: „Víš, že už ani nevím.“, či „Nemůžu si vzpomenout.“

Během působení v Nepomuku jsem řešila i dvě morální dilemata. Jako první chci popsat dilema, jež jsem nazvala „vyléčený šťastný klient versus využitelnost a potřebnost služby“. Týkalo se mých pocitů ve vztahu k konkrétnímu klientovi programu. Tento klient byl pravidelným uživatelem služby v Nepomuku a přiváděl nám často i nové klienty. Jednoho dne ale nastoupil léčbu v terapeutické komunitě a já si najednou začala uvědomovat, že se bojím, že se jeho absence projeví úbytkem počtu klientů v Nepomuku. Za pár týdnů se klient z léčby vrátil a opět začal služby terénního programu využívat a vodit nové uživatele drog. A já cítila radost. Byla jsem ze svých pocitů překvapena, racionálně jsem věděla, že nejde o zdravý přístup. Naštěstí jsem na tyto pocity otevřeně nahlížela, reflektovala je před kolegy v rámci týmu a ti mi dělali podporu při jednání s tímto klientem. Druhým dilematem jsou časté žádosti o cigaretu ze strany klientů. V našem terénním programu preferujeme odmítnutí takové žádosti. Já s touto preferencí zacházím tak, že klientům dávám cigaretu v osobním volnu, když se s nimi náhodně potkám ve městě. Ale nedostanou ji ode mne v době terénu. Samozřejmě jim vždy poskytnutí/neposkytnutí cigarety odůvodním. Dělám to proto, aby si klienti uvědomili, že rozlišuji mezi rolemi „pracovník terénního programu“ a „já jako civilní osoba“.

Závěr

Jsem si vědoma toho, že se někomu může zdát celá věc - jmenovat mě zodpovědnou pracovnicí za výkon terénní práce s uživateli drog na malém městě, kde od ranného dětství žiji - přinejmenším nestandardní. Na druhou stranu se ale domnívám, že například v sektoru státní správy jde o zcela běžnou věc. Není výjimkou, že pozice sociálních pracovnic a pracovníků na sociálních odborech obecních úřadů zastávají osoby, které v místě výkonu své práce i žijí. Chci také zdůraznit, že se snažím k celé věci přistupovat zodpovědně, což naznačuje i text, jenž byl výše napsán. Proto doufám a věřím, že někteří, již jsou k tomuto fenoménu skeptičtí, mohli po přečtení výše uvedených řádek změnit názor, případně najít alespoň určitou inspiraci.

Kubečková Pavlína, DiS.
Ulice - Agentura sociální práce, o. s.

 

 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2017 | portal@streetwork.cz