Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
SEMIRAMIS z.ú., Centrum terénních programů Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úva...
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
Laxus z.ú., Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úv...
18 | 01 | 18
N klub
Pracovník/pracovnice NZDM
SEMIRAMIS z.ú. Nízkoprahový klub pro děti a mládež N klub vypisuje výběrové řízení na pozici: Pracovník/pracovnice NZDM

Úvazek: 1
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník NK Díra Svitavy
Bonanza, z.ú. (http://www.osbonanza.cz/) vypisuje výběrové řízení na pozici sociálního pracovníka v nízkoprahovém klubu Díra - pobočka Svitavy.
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník
NÍZKOPRAHOVÝ KLUB BAN! HAVLÍČKŮV BROD HLEDÁ POSILU DO SVÉHO TÝMU!!!

Bavila by Vás smysluplná práce s mladými lidmi a možnost na sobě ne...
14 | 12 | 17
ČAS
PR pracovník/ce ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka/ce public relation.

Náplň pozice:
- plánování, příprav...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeOdborná sekceRozhovoryRozhovor s Markétou Lukáčovou

22 | 05 | 12 Verze pro tisk

Rozhovor s Markétou Lukáčovou

Mgr. Markéta Lukáčová je jednou z nejvýraznějších osobností oboru. Nedávno dostala čestné uznání loňské Časované boty. Požádali jsme Markétu o rozhovor.

Dostala jsi čestné uznání v rámci Časované boty. Co Ty na to?

 Co by? Mám velkou radost. Bylo moc hezký číst si už nominace, moc mě to potěšilo, že jste si na mě vzpomněli. A navíc to vyhrál Zahrada! Kruh se uzavírá…

Vystudovala jsi Vyšší odbornou školu. Z lidí z oboru ji buď spolu s Tebou studovali např. Beny, Képa, Simona Horáková, Pavel Matula, Jana Sontágová. Byla VOŠka v Krnově líhní sociálních pracovníků?

Když to vezmu v průměru, tak přímo u sociální práce nezůstalo moc lidí, spousta šla do pedagogiky. Ale ne všechny si pamatuji :-) Rozhodně náš byt na škole byl líhní sociálních pracovníků. Z lidí, se kterými jsem bydlela, tak tři dělali s drogově závislými. Nevím, jestli to bylo proto, že jsme tam tak chlastali… :-)

Jak jsi se na tu školu dostala?

Vylučovací metodou mně napadlo, že bych měla dělat s lidma, protože mne baví být s lidma. Hledala jsem školu. Nevzali mne psychologii, ani na jednu VOŠku v Praze. Tam se mně u komise ptali, proč chci dělat se závislými a já řekla, že proto, že znám spoustu lidí ve svém okolí. V Zábřehu hodně známých bralo perník. Ale když se mne ptali, koho znám z oboru, tak jsem si nevzpomněla ani na jedno jméno. Když o tom přemýšlím nyní, jsem ráda, že mě nevzali na psychologii. VOŠka v Krnově byla ale hodně orientovaná na praxi a stáže, a v tom mi hodně dala. Vypadá to, že mi nic jiného nezbylo, ale jsem ráda, že mne tam moje zevláctví přivedlo. Navíc kraj na Jesenicku ke mně nějak sedí. Na jedné straně hor jsem bydlela a na druhé studovala. Na první pohled je to drsný kraj, ale když si ho dovolíte poznat, zamilujete si ho.

Jak se Ti líbil film Alois Nebel?

Nebel se mi moc líbí, je to srdcovka. Krobot je ze Zábřeha, mého rodného města, Simona Babčáková kamarádka. Navíc jsem párkrát klienty po výkonu trestu do Bílé vody doprovázela. Mám to tam moc ráda.

Jaké byly Tvoje pracovní začátky?

 V roce 1998 jsem nastoupila do káčka v Šumperku , kde jsem měla rozjet krizové centrum, ale dnes vím, že to měl být nízkoprahový klub. V práci samotné to nebylo dobrý. Rozcházel se náš přístup ke klientům, k pojetí služby. Tak jsem po pěti měsících dala výpověď. Co se povedlo, byla výstava fotografa Jindřicha Štreita Cesta ke svobodě, kterou jsem organizovala. To dodnes vnímám jako benefit. Hezké setkání.

Takže jsi vstoupila do oboru blbou zkušeností…

Některé věci, které přichází náhodně a moc je neřešíš, ti dávají hodně. To byla ta škola. A první zaměstnání mi dalo taky hodně, protože mi ukázalo, jak to dělat nechci. A taky, že to tak dělat nemusím, a že se můžu vzepřít, odmítnout, vystoupit. Podobně to bylo s výcvikem, šla jsem tam ve dvaceti. Dal mi hodně, ale taky jsem tam zažila manipulaci, zneužití moci. A naučil mě bránit se. To je užitečné pro život, ale doporučuji to získávat i jinak než 5tiletým sebezkušenostním výcvikem :-) Někdy má cenu víc přemýšlet a nejít do něčeho jen proto, že se Ti to postaví do cesty. Přemýšlím, že bych šla do dalšího výcviku, už 2 roky si to představuju…a hledám.

Je to moje věčné dilema, vyvážit intuici a chuť risknout to, nebo zapojit víc rozum :-)

A pak jsi šla pracovat do pardubického káčka.

Ano, do týmu, který tvořil Michal Zahradník a (tehdy ještě) civilkář Tomáš Žák. Při prvním setkání na mne měl Zahrada čekat na nádraží. Říkal, že bude čekat pod hodinama a bude mít na hlavě čepici. Akorát ji neměl. Tak jsme vedle postávali tak dlouho, než bylo úplně jasný, že jsme to my. Hned jsem mu vynadala za to, že nemá čepici. A on na to, že jestli jsem dobrá, a mám nastoupit, musím jej poznat i bez čepice :-) . Prostory káčka ještě nebyly k fungování, tak jsme začínali od nuly. Rukama...

Nové zařízení. Bylo těžké získat klienty? Pamatuju si dobu, jak jste měli jednoho klienta…

Klienti na začátku byli problém. Pardubice jsou podobný Kutné Hoře nebo Zábřehu, tedy starší toxíci zašití na bytech, kteří k nám nechtěli. Nejdřív chodili alkopankáči, lidi mezi scénou a alternativou. Pak se to podařilo prolomit, přes první „kemp“. To byla taková hra, kdy lidé co k nám chodili, vodili nový klienty, museli taky vyplňovat vědomostní testy. Dostávali karty s kódem, ty distribuovali známým, pak dostávali stravenky. Ke starším se to nakonec prolomilo přes jednoho exusera, který u nás pracoval. Pak začali chodit. Dobře fungovalo spojení terénu a káčka, dělali jsme všichni všechno.

Měl bych se zeptat na Vaše „záchodové boje“…

Měli jsme záchod v malinkaté kanceláři za překližkovýma dveřma, nic intimního to nebylo, bylo to nutné brát s humorem, tak jsme si to zpestřovali. Klukům jsem tam věšela černošský kulturisty z dámských časopisů, a psala, že takto vypadá správný muž. Občas po sobě neuklízeli, tak jsem jim tam psala „návod na užívání štětky a splachovadla“. Michal mi to do teď vrací tím, že říká, jak jsem se tam stále malovala a lakovala nehty, což jsem myslím v té době nedělala. Ale Spy jsem četla :-) to přiznávám.

Jaké jste měli kontakty s okolním světem?

Hodně rychle jsem se dostala do dění v oboru, díky Michalovi, který mne představoval slovy „tak to je Markéta, moje pravá ruka. Poznala jsem Jirku Staníčka, Janu Ženíškovou, Honzu Čechlovského, ČAS“.. V 99 jsem šla stáž do terénu Laxusu a Jirka Staníček mně během toho týdne naučil hodně moc. Pak nás Michal seznámil spolu, jela jsem do Blanska do PVC na návštěvu, kouknout se, byl to můj první kontakt s nízkoprahovým klubem. V KHK jsem byla do roku 2004. Od roku 2001 jsme se snažili pronikat do pardubický věznice. Byly to návštěvy, přednášky, a až po dvou letech jsme dostali k možnosti mluvit s jednotlivými klienty. Tenkrát jsem hodně spolupracovala s Janou Ženíškovou, ta mně učila. Dostala jsem se taky do pracovní skupiny, která vymýšlela standardy pro drogové služby ve vězení.

Co ti dala práce s Michalem?

 Co mám od Zahrady, tak že mne v té mé ztřeštěnosti, spontánnosti, držkatosti, naučil „zastavit se a přemýšlet“. Ne vždycky, ale snažím se. Dneska to už nazývá nějakýma odbornými názvy, určitě pole nebo tak :-). Zkrátka mne naučil jít do kontaktu sama se sebou, ne nahodile. Naučil mě víc používat sebe jako nástroj k práci s lidmi. Naučil mě přijímat sebe, přijímat ho a tím pádem i klienty v naší rozmanitosti. Měli a máme se hodně rádi.

Co bylo dál?

V Pardubicích jsem byla pět let a pak jsem odešla do Laxusu do ambulance a do drogových služeb ve vězení. Ale já se chtěla přestěhovat do Prahy. Michal mi řekl o kanceláři ČAS. A tak se ze mne stala odborná asistentka ČAS v rámci prvního evropského projektu. Domluvili jsme se s Jindrou Rackem, trvalo to dlouho, než ty peníze přišly, ale mně to nějak nasedlo na konec práce v Laxusu. Byla to zkušenost s tím administrovat, vést kurzy. Moji klienti byli najednou zařízení, organizace. A přestože jsem si uvědomovala, že to není málo, tak jsem zjistila, že mi skuteční klienti chybí. Takže, když jsem dostala nabídku se vrátit ke klientům, od Prostoru, tak jsem na to kývla, a začala vést káčko, kam jsem nastoupila v roce 2006. Jenže jsem šla zrovna na banální zákrok do nemocnice, kde mi zjistili rakovinu, tak jsem vlastně nastoupila až čtvrt roku na to. Následovalo pět let v Kolíně v káčku, následně i vedení terénu od roku 2008 jsem na malý úvazek v AT ambulanci Magdaleny, která je v Kolíně. A tam všude jsem doteď.

Co se v Prostoru povedlo?

Strašně moc věcí. Myslím, že se káčko vyšvihlo na velmi profesionální úroveň, která jede napříč odbornostmi od nízkoprahové po poradenství. Podařilo se propojit terén s káčkem v tomto regionu. Dostali jsme se mezi zařízení udávající dění v oboru, jsme braní jako partneři. Byli jsme třeba u „konečně“ založení FTP. Podařilo se taky rozjet externí terénní programy, což je na malé město taky unikum. Co se nepovedlo je, že jsme loni a letos na terén dostaly od RVKPP dotaci ve výši 0,-, což fakt nechápu a sere mě to.

Co se Ti osvědčilo při práci s klienty?

Osvědčuje se mi být autentická, a když tam mám být, tak tam být. Neřešit nic jiného. A co mi funguje, je práce v týmu. Sdílení. Osvědčilo se mi taky, v poradenství, zatahovat do toho co nejvíc rodinu, podpůrnou síť. A taky komunikovat se spolupracujícími organizacemi v rámci regionu, protože to pořád ještě u nás funguje po osobních vazbách a nevím, jestli se to změní. A funguje říkat, co si člověk myslí, a umět to sdělit (to se pořád učím). A taky nebýt vedoucí zalezlá v kanceláři, ale být s kolegy v terénu, v přímé práci, co nejvíc to jde.

Markéta jako lektor? Lektoruješ s Martinou Zikmundovou úspěšný kurz práce s agresí a máš i další vzdělávací aktivity…

 Do dneška mi dělá problém nemluvit při lektorování sprostě. Když se do toho zaberu, tak mluvím sprostě, což se ne vždy a všude hodí. Mám lektorování hodně položené na praxi, na osobní zkušenosti. Lektoruju to, co jsem si zažila. Pro probační a mediační službu dělám vzdělávání práce s drogově závislými. Lidi to ocení, je to z praxe. S Martinou jsme sehraný tým, za těch 5 let se známe. Naposledy jsme dělali kurz práce s agresí teď v únoru pro ČAS, jela jsem tam s obavami, když jsme obě těhotný, zda nebudeme unavený nebo vyčpělý, a pak jsem byla z toho hrozně příjemně překvapená. Jela jsem tam s obavama, jestli to budeme moc dělat dál. Ale máme hrozně pěkné zpětné vazby. Tak mě to utvrdilo v tom, že to má cenu, že ještě máme co dávat. Říkám si, že bychom si mohli v rámci mateřský vymyslet ještě jiný téma co lektorovat. Asi se teď nějakou dobu nepodíváme do zahraničí, je to stále výzva (Ukrajina a zavádění terénní práce byla pro mě obrovská zkušenost), ale už to není jako ve 30 letech :-) Trochu se mění priority. Nebo okolnosti? :-)

Markéta supervizorka

Supervize je pro mě setkání se spoustou lidí ve výcviku ČAS z naší skupiny, z kterých se stali blízci přátelé. Taky je to potkání s Petrem Klímou. Toho si hrozně vážím, jak jsem ho mohla potkat. Jako jeho žák, ale i organizátor kurzu. Petr mi pak dělal supervizi supervize. Od té doby co umřel, jsem si jiného supervizora nenašla. Nějak to nešlo. Teď mám poprvé chuť oslovit jednoho supervizora, je to těžké najít někoho, navíc aby se tam hodně nemísila předchozí zkušenost, potkání. Tak uvidíme, jestli mi to vyjde a on na to kývne.

Ty supervidující?

Supervizi dělám, baví mě, pořád si ji učím. Je to činnost, která mi vždy dávala smysl v mé práci a tak se to snažím takto dávat dál. Být užitečná.

Petr Klíma?

 To je těžká otázka...Petr byl můj učitel, můj vzor. Ty bys možná použil slovo guru, které je výstižnější :-) seděl mi jeho přístup, někdy moc tvrdej. Někdy to od něj bolelo, cítila jsem se nepochopená. Uražená. Hlavně když mi to přišlo nespravedlivé. Že mě nepochopil. Učil mě to přijmout. Vymezit se. Postavit se mu. Taky ale uměl podpořit. Povzbudit. Prošli jsme si od podpory k popíchnutí „už jsi dospělá, jak se s tím popereš?“ Jeho zvednuté oči a grimasy - sedím naproti němu a říkám si - sakra, co mi tím chce říct!! Jednou jsem to nevydržela a řekla mu to :-))). Pamatuji si tu sup sup, kdy na něj křičím, jak mě tímhle štve a znejišťuje. A co tím sakra myslí? A on se usmívá a nechá mě si to oddřít do konce. Jednou mi řekl, že ho to moje „zevláctví“ nepřestane udivovat, a jak v tom jde najít i tak velkou sílu, když ho tím hned na začátku nevytočím. Slíbila jsem mu, že si přečtu odborné knihy, to mu ještě stále dlužím. Na třicáté narozeniny mi dal třicet nakládaných hermelínu, které ví, že jsem milovala a testovala je při každé příležitosti. Stála jsem s ním pod pódiem, když šel přebírat cenu ČAS a nervózně jsme na tajňačku pokuřovali cígaretu napůl. Jsou to takového drobnosti, které zůstávají vryty v paměti. Měla jsem ho ráda. Chybí mi. Občas s ním stále mluvím. Pokračujeme v sup sup, jen má jiný rámec.

Klienti za mřížemi. Jaké bylo s nimi pracovat?

Bylo to limitující, to je asi to, co mě nyní nejvíc napadá. Bavilo mě dělat něco v tak omezujícím prostředí, snažit se prosadit novou službu. Něco, co mi dávalo smysl. Ale po letech se ta práce stala vyčerpávající. K HR jsem se vrátila ráda. Do vězení bych se už nevracela. Pracuji nyní s klienty po výstupu z výkonu trestu. Zkušenost s několikaletou prací uvnitř se mi hodí. Rozumím, s čím přicházejí, co jim jde hlavou. To prostředí mi není cizí, je to výhoda.

Důležité bylo umět pracovat s jejich motivací. Že přicházejí s tím, aby něco řešili, pokoušeli se změnit, toužili po „lidském“ přístupu, ale také to bylo mnohdy zištné, účelové. I toho jsme museli umět využít. Použít to a získat je, pak mohlo teprve začít poradenství. Vztah. Důvěra. Pamatuji si pár klientů dodnes. Těch, u kterých se podařilo dotáhnout to venku k abstinenci, pomoci jim z vazby nejít do výkonu, pamatuji si prvního vraha...etická dilemata.

Zajímavé a těžké, náročné příběhy klientů a Tebe…

Těžká je smrt, že už není šance to teď a tady nijak změnit. Prostě ten fakt, že už to člověk nestihl. Beznaděj, prázdno. Těžké je občas radit rodičům dělat nepříjemné věci, které je bolí, ale víme, že bez nich se nic nepohne. Těžké je provázat klienty řadu let. A několikrát vstoupit do stejného cyklu a stále věřit, že se to snad tentokrát povede. Mimochodem tímto zdravím Davida, myslím, že mu to udělá radost - je to můj služebně nejstarší klient, se kterým opravdu pracuji od r. 1999. Pevně doufám, že to tentokrát tu změnu dotáhne zdárně do konce. Čím dál tím těžší je pro mě pracovat s lidmi závislými na THC. Vidět jak devastující může mít tato „lehká“ droga dopad na osobnost člověka.

Co Tě sere?

 To je jednoduché. Nejvíc mě sere prosazovat dokola naše služby. Nebaví mě už nikomu dokazovat, že jsme dobrý. To, že nám RVKPP nedala druhý rok na TP ani korunu, je pro mě urážející, když vidím, jaké jiné terény podpořili a nerozumím tomu. Mám chuť říct, kašleme tedy na to. Přestaneme tu službu poskytovat. Ale zároveň ti to nedá, a zase to jen trochu omezíš, vykryješ, poděkuješ za certifikaci na 4 roky, vezmeš na stáž kolegy z oboru, který se jedou podívat, jak to děláme. Jsou to paradoxy. Ale myslím, že to takhle dlouho dál nepůjde. Rostou nám výkony, roste počet klientů a dělá nás to čím dál tím míň. Pokud se nic nezmění, dávám tomu dva roky, a budeme muset radikálně omezit služby. Něco zavřít. A pak uvidíme, co se bude dít na poli infekčních onemocnění atd. Raději už toho nechám, ať se nerozčílím moc :-)

Jak se bráníš vyhoření?

Teď těžko, když si nemůžu pít :-) Je v tom trochu nadsázky, ale měla jsem moc ráda, posedět a pokecat :-) s kamarády z oboru v hospůdce, to v těhotenství není možné, a bez těch povzbuzovačů a uvolňovačů mě to zase tolik nebaví. Nebo ne tak často :-) Tak mi naštěstí stále funguje nejlépe přímá práce s klienty, to že se občas něco povede. Někdo řekne děkuji. Někde vidíš, že to mělo smysl. Taky mě teď baví experimentovat, zkoušet nové věci, přístupy, které jsem nezkusila dřív. Zabývat se vztahem a rodinným systémem. Funguje mi měnit role - být teréňák, terapeut, supervizor, lektor... Taky mi funguje, když jsem šťastná v soukromém životě. Tam hodně čerpám sílu. A to teď jsem.

Co si myslíš o ČAS?

ČAS pro mě vždy byl a je nejsympatičtější oborová organizace. Jsem zdravě pyšná na to, že jsem její součástí. Že tam patřím. Je to pro mě ekvivalent toho, čemu věřím i v naší práci. Chceš dělat nějakou službu, zjisti její potřebnost. Začni v terénu, ptej se lidí, kterým má být určena. Pak něco stavěj. Stejně tak vnímám ČAS - lidi, který dělají stejnou práci, měli potřebu sdílet, učit se a tvořit, vytvářet přesahy, spojnice, rozvíjet se, prosazovat své cíle a tak si založili organizaci, která je roky funkční, nevyčpěla, je a maká.

Co si myslíš o oboru? Co se daří, co chybí, co by se mělo ještě udělat?

Jsme profíci, máme velké vzdělání, vědomosti. Jsou na nás kladeny velké nároky. Jsme neuvěřitelně výkonní. Někdy se přes všechny ty náležitosti, kontroly, důkazy, obhajoby, zápisy nestihneme tolik věnovat klientům. Prostě dělat svou práci.

K rakovině: Ty a Tvoje bitva… Odkazoval jsem na Tebe kolegu, kterého taky potkalo. Myslím, že jsi mu moc pomohla. Takže jaké to bylo a jak jsi to zvládla?

 Je to 5 let, co mi kamarád lékař zjistil nádor. Měla jsem štěstí. Praktik mi napsal antibiotika :-), které jsem samozřejmě nebrala. A pak jsem si zašla za kamarádem od nás z Moravy, ten nenechal nic náhodě a proklepl mě. A v den, kdy mi měli brát uzlinu nakonec brali i štítnou žlázu, pak jsem měsíc čekala, co bude, a pak mi řekl, byl tam - nádor, zhoubnej. Pak ozařování. A kontrola za rok. A to nic nenašli, a pak taky ne, tak teď až za 5 let, když nepočítám krev, tu kontrolují pořád.

Je to šok. Nečekala jsem to. Pamatuji si, že jsme s Jindrou Rackem šli před nástupem do nemocnice zapít můj odchod z ČAS. Rozlučková party. Já jela do nemocnice s kocovinou. A pak vidíš jak se kroutí doktor za stolem, příjem se protahuje, nikdo ti nechce nic říct, a pak to z nich dostaneš. Musíš rozhodnout, co bude dál, co zítra odoperují, zavolat domů partnerovi a rodičům, do práce, že asi tak brzo nenastoupíš....

Nejhorší bylo, to říct svým blízkým, to bylo nejtěžší. Po telefonu, v nemocnici na chodbě. Žádné soukromí. Čas na to uvědomit si, co mi hrozí, moc nebyl. A pak jsem si to měsíc do výsledků nechtěla připustit. Věřila jsem tomu, že to nádor nebude. Pak diagnóza - u panáku rumu od kamaráda. Zase štěstí, není to nejhorší typ, jsem uprostřed. A pak teprve pláč. Strach. Uvědomění si konečnosti. Přiznání si nemoci. Pojmenování v duchu a pak nahlas. Pak odmítání či přijetí alternativ, rozhodnout se kudy se vydáš, co zvolíš za léčbu... Pak kamarádi, který neví co s tím. A rodina, která neví jak moc o tom mluvit a nemluvit. A pak hlavně neříkat to a o tom, ale jasně se postavit k rakovině. No a hlavně žít dál :-) Napsat klidně tu diplomku, i když říkají, že to není důležité...a jít do práce. A jet na dovolenou :-) Plánovat co dál. Venčit Wajty (můj věrný nejlepší pes na světě):-) která jediná mohla se mnou po propuštění z nemocnice být v kontaktu - protože jsem byla radioaktivní. Musela jsem být ještě 14 dnů po propuštění mimo těsný kontakt s živými bytostmi :-) Zkušenost k nezaplacení, kterou když přežiješ, a pochopíš, co ti měla říct, na co tě upozornit, tak z ní těžíš, aniž si to uvědomuješ celý život. A už to může druhým ve stejné situaci pomoci. Sdílení zkušenosti. Už ten fakt, že ten druhý ví, pomáhá.

K tomu co Tě teď čeká?

Teď mě asi nejvíc čeká Emma a skutečnost, že já a Petr budeme pro ni rodina a rodiče. Nová role. Trochu se bojím, jak to zvládnu. Věřím všem mým kamarádkám, které říkají, že to naskočí samo :-) a taky, že jsme na to dva. A zatím nám to spolu krásně jde, tak snad zvládneme i tuhle výzvu. Navíc mám štěstí, že vím, že děti si nás vybírají, takže si koneckonců Emma vybrala, že se narodí nám...a ví asi nejlíp, do čeho jde :-)

Pracovně bych si přála, aby mě čekala terapeutická a poradenská práce s rodinami a partnery, ke které mám možnost v rámci našeho sdružení Prostor Kolín vytvářet platformu. A samozřejmě zůstanu věrná práci se závislostmi, ještě pořád mě to baví, a v Magdaleně mě snad taky zase přivítají :-)

Díky za rozhovor
Aleš Herzog

 

 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2018 | portal@streetwork.cz