Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
SEMIRAMIS z.ú., Centrum terénních programů Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úva...
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
Laxus z.ú., Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úv...
18 | 01 | 18
N klub
Pracovník/pracovnice NZDM
SEMIRAMIS z.ú. Nízkoprahový klub pro děti a mládež N klub vypisuje výběrové řízení na pozici: Pracovník/pracovnice NZDM

Úvazek: 1
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník NK Díra Svitavy
Bonanza, z.ú. (http://www.osbonanza.cz/) vypisuje výběrové řízení na pozici sociálního pracovníka v nízkoprahovém klubu Díra - pobočka Svitavy.
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník
NÍZKOPRAHOVÝ KLUB BAN! HAVLÍČKŮV BROD HLEDÁ POSILU DO SVÉHO TÝMU!!!

Bavila by Vás smysluplná práce s mladými lidmi a možnost na sobě ne...
14 | 12 | 17
ČAS
PR pracovník/ce ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka/ce public relation.

Náplň pozice:
- plánování, příprav...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeOdborná sekceRozhovoryRozhovor s Robertem Kneblem a Nadosah

08 | 09 | 10 Verze pro tisk

Rozhovor s Robertem Kneblem a Nadosah

Po prázdninách se vracíme ještě k Časované botě. Tentokrát jsme se zeptali Roberta Knebla z klubu Nadosah. Rozhovor je nejen o něm, ale také o klubu Nadosah, protože klub získal nominaci v kategorii tým roku a Robert si odvezl Botu jako osobnost roku 2009. Na některé otázky odpovídal celý tým.

Vyhrál jsi Časovanoo botu, a to v docela těžké konkurenci (dopsal Jindra), ale co to pro Tebe znamená?

Nadosah o Vánocích Robert Knebl: Samozřejmě, že jsem nesmírně rád a bude se částečně opakovat, co už jsem v jednom rozhovoru řekl. Je to určitě jeden z vrcholů mé kariéry, alespoň v oboru, ve kterém prozatím jsem :-). Pocit štěstí a radosti je stále v mé mysli.

Je to pro mne čest být vítězem putovní ceny „Časované bota“ mezi řadou těch skvělých osobností v oboru. Najednou mi připadá, že konečně sklízím to, co jsem v roce 2008 a 2009 zasel. Jsem rád, že jsem oceněn v práci, které věřím a kterou mám rád. Ale také moc dobře vím, že tuto cenu by si zasloužilo mnoho dalších mých kolegů, kteří třeba i několikrát skončili před branami finále a zbylo na ně „jen“ čestné uznání. Mohl bych vyjmenovat minimálně dalších pět mužů a pět žen, kteří si ji také zaslouží, např. Martin Holiš, Jan Syrový, Michal Zahradník, Tomáš Žák, Jožin Soukal, Jindřich Exner, Milan Štorek, Robert Hořava, Dan Cieslar, Helena Kotová, Denisa Dohanyosová, Martina Zimmermannová, Martina Zikmundová, Věra Růžičková, Lenka Staníková, Katka Matějková a vidíte už jich je i více, a to bych mohl pokračovat dále. Vyjmenoval jsem jich pár, ale je jich opravdu více než dost, od kterých se učím nebo se kterými jsem spolupracoval a bylo to pro mne čest je poznat. Kvalitních odborníků v praxi je zkrátka celá plejáda. Proto bych rád vyzval pracovníky nízkoprahových služeb k tomu, aby si v příštím ročníku našli chvíli času a nominovali někoho ze svých kolegů. Zcela určitě bude v mém profesním žebříčku vítězství v „Časované botě“, jak už jsem říkal na vrcholu mé pyramidy, a to i proto, že hlasovali kolegové z oboru. Vážím si toho a děkuji jim tímto za hlasy. Ale je mi jasné, že tímto to neskončí.

To, co dělám, dělám rád. A k práci i k životu přistupuji tak, že od každého člověka, se kterým se setkám, se vždy mohu něco naučit, a to je to, co mne dělá šťastným. Můj přístup k životu. A ještě PS: Ještě to pro mě znamená to, že se musím naučit zacházet s novou videokamerou a novým mobilem, co jsem dostal k ocenění:-).

Čeho si na své práci ceníš nejvíc Ty sám. Za co by sis Ty sám Botu dal?

Robert Knebl Robert Knebl: Za co bych si dal „botu“? To bude znít samochvalně, ne? To by spíše měli říct mí kolegové v kanclu, za co si ji zasloužím :-) nebo lidi, co se mnou přišli do kontaktu v rámci spolupráce. Asi za to, že se nevzdávám, že věřím lidem kolem sebe a neustále se od nich učím a já se také snažím něco předat jim. Za konkrétní projekty (viz. nominace), které jsem inicioval nebo jim věnoval svůj čas. Už nevím co vše jsem měl napsáno v nominaci, ale asi tam bylo: za rozjetí fungující terénní práce při NZDM v Bystřici, za obnovení legální stěny, za spolupráci s klienty na dokumentárním filmu Čekárna na dospělost, za aktivitu na více frontách, za to, že pomáhám s konkrétními zakázkami naplno klientům a snad si umím získat jejich důvěru :-) a být pro ně člověk, který je podporuje nebo jim pomáhá plnit jejich plány, cíle a sny.

Jeden příběh za všechny bude možná ilustrující: Michal 17 let, přišel do klubu s kamarády. Ze začátku zamlklý, nevýrazný a pouze sledoval, co se kolem něj děje. Od problémů ve škole i doma se odreagovával při skateboardingu. Jeho velkým přáním či snem bylo, aby v jeho městě vzniklo skate hřiště. Michal byl spíše pasivní kluk, co nemusel udělat víc, než musel a ani netušil, co je projekt. A pak? Společná práce na jeho cíli s pracovníky Nadosah a být mu nápomocný ve vysvětlování, co to vše obnáší. Doprovázení za jeho cílem, doprovázení ke zhotovitelům firmy, ke komunikaci s městem (starostou), odborná metodická garance při psaní projektu, průběžných zpráv a mnohé jiné - to vše mi dělalo radost, zvláště když na konci bylo slavnostní kolaudování Skateparku s podporou projektu Vpohybu od Nadace Vodafone částkou 200 000 Kč a bezmála půl miliónu Kč od města Bystřice. Michalovi se podařilo více, než možná sám doufal. Naučil se psát projekty, ví, co vše za takovým projektem stojí, naučil se čelit komplikacím, naučil se reagovat na náhlé změny, které přijdou atd. V neposlední řadě inspiroval ostatní vrstevníky kolem sebe. A poděkování od něj mně či Nadosahu je potom už jen třešnička na dortu toho, čeho si cením na mé práci.

Cením si na své práci především toho, že mám kolem sebe lidi, který mají svoji práci včetně klientů rádi a věří v jejich sny. A hledají možnosti a řešení jak to zrealizovat.

Jak jsi se dostal k profesi?

Robert Knebl: Cesta k profesi byla v podstatě nasměrována už v dětství. V první řadě to byla tedy osobní zkušenost i skrze ulici a pak proces po linii vzdělání. Patřím k těm, kteří by se mohli zařadit do kolonky „dítě ulice“. A to byla dozajista škola života. A tehdy jsem si uvědomil, že bych rád pomáhal jiným, aby nemuseli zažívat to, co já nebo aby věděli, že jsou možnosti pomoci. Původní záměr jít k policii mě opustil po vojenské základní škole, kdy jsem - dalo by se říct - byl znechucen, co vše se děje v armádě. Už od dětství pro mne bylo nepřijatelné, když vítězilo zlo či nespravedlnost a vždy jsem se snažil být na straně slabších, ublížených či těch, co pomoc potřebovali. Od toho se možná odvíjelo vše další. Na ulici a v mém blízkém okolí, kde jsem bydlel jako dítě, žilo mnoho mých vrstevníků, kteří měli své problémy (krádeže, drogy, agresivita) a také řada z nich dříve nebo později skončila ve vězení, ve výchovných ústavech, v terapeutických komunitách, jako uživatelé K-center a bohužel někdy i velmi brzy skončili i se svým životem. Proto jsem se rozhodl být prospěšný a pokusit se pomáhat a změnit věci k lepšímu.

A linie vzdělání a profese: V roce 1998 ukončená maturita na Střední pedagogické škole ve Znojmě (vychovatel a humanitární pracovník), pak v roce 1999 nástup na vojenskou základní službu (která, i když se to nezdá, mi dala také obrovskou zkušenost do sociálních služeb). O roku 2001-2004 pak Kontaktní centrum „Netopeer“ (kontaktní, terénní pracovník a lektor preventivních aktivit), který jsme ve Znojmě rozjížděli s kolegyní Dášou pod vedením Jana Syrového. Během tohoto zaměstnání jsem začal studovat bakalářský obor sociální pedagogika na Institu mezioborových studií v Brně pod FHS Univerzitou Tomáše Baťi ve Zlíně (IMS Brno - FHS UTB Zlín) a pak přestup v roce 2005 na plný úvazek do Pedagogicko-psychologické poradny ve Znojmě, se kterou jsem již dříve 2 roky na nějaké úvazky či DPP spolupracoval. Zkušenost s vedením peer aktivistů, realizování preventivních programů, vedení výjezdových akcí pro studenty, vedení skupiny problémových dětí a též převzetí funkce okresního metodika prevence a s tím související spolupořádání řady akcí, sbírek, školení pro učitele mne zase posunula dál. Na částečný úvazek jsem ještě stále pracoval pro K-centrum jako preventista na téma „závislosti“, a pak 3.9. 2007 přišel už odchod do Nadosahu - centra prevence (vedoucí) a od té doby jsem zde. A aby toho nebylo málo, tak jsem se rozhodl studovat ještě magisterský obor sociální pedagogika na již zmíněné škole.

Nadosah se podílel na natáčení dokumentu Čekárna na dospělost. Jak to prožívali samotní klienti?

Slavnostní otevření skateparku Robert Knebl: Hm, tak to je otázka. Ze začátku do toho v podstatě nikdo moc nechtěl jít, ale pak s postupem času a rozhovory v terénu či v klubu se toho sami chytli a chtěli být součástí tohoto projektu. Velmi příjemně nás překvapilo, že se do tohoto projektu zapojili zrovna tito klienti. Hodně se těšili, vyptávali a čekali na výslednou podobu. Žil tím v podstatě celý klub a nejbližší kamarádi těchto klientů. Povětšinou radost z toho, že budou v televizi a že konečně ukážou, jaký je jejich svět a někdy zase mírné obavy z toho, jestli tam bude všechno, co natočili. Takže pocity byli různorodé. Hlavně se stávalo, že někdy někoho natočili a on tam pak být nechtěl. I toto se muselo průběžně řešit. Jinak tím žili hodně. V rámci dne, kdy se tady promítal filmáč, se koukali na krátkou osmiminutovou ukázku a někteří trošku byli i smutní, že tam nebyli, a pak se samozřejmě všichni dívali na premiéru v České televizi. Tento film pak chtěli pustit znovu v klubu, kde jsme si o tom povídali, jaké to pro ně bylo a co dál atd. Nemusím ani psát, že rozhovory měli živou a plodnou diskusi.

Marie Němcová: Klienti šli do natáčení aktivně a naplno. Kameru měli všude s sebou a natáčeli, kde mohli. Zjevně je to bavilo. Na výsledek byli zvědaví a nedočkavě se dotazovali pracovníků, kdy už konečně to uvidí ve finální podobě.

Lenka Justová: Na premiéru tohoto dokumentu byli klienti pozvaní do Prahy a bylo znát, že se těší a jsou plní očekávání. Pro ně samotné to určitě byla cenná zkušenost a hlavně to, že to byli oni, co se mohli spolupodílet na natáčení.

Máte na dokument nějaké ohlasy?

Robert Knebl: Povětšinou máme ohlasy kladné. Někteří z oboru přímo řekli, že je konečně vidět jak NZDM funguje, o čem to je a jací jsou klienti takových klubů. Pozitivní ohlasy máme i od klientů. Za to ohlasy od rodičů klientů překvapili. Někteří rodiče byli překvapeni, že takto mladí lidi žijí a že jejich děti jsou součástí takovéhoto života.

Graffiti street jam Marie Němcová: Po odvysílání byly ohlasy především od samotných klientů - ti, co natáčeli, byli vesměs nadšení (byli přece v televizi! :-)), ostatní, měli různé názory. Některým se to líbilo, jiní měli výhrady k výstupům svých vrstevníků. Stejně jako ohlasy veřejnosti, z níž někdo vyjadřoval uznání a podpořil důležitost práce s mládeží v nízkoprahovém duchu, od jiných pochopení nezaznělo, nebo si nebyli jisti, co tedy vlastně má za účel NZDM, protože z dokumentu podstatu nepochopili. Z převážné většiny byla ale zpětná vazba pozitivní.

Simona Hašková: Ano a jak už to bývá podle rčení - není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem - vyrojily se ohlasy jak kladné, tak i záporné. Ty kladné většinou pocházejí od kolegů, profesionálů v oboru NZDM, kteří oblast a lidi znázorněné v dokumentu znají a rozumí jim a vesměs chválí přínos a jedinečnost tohoto dokumentu o NZDM. Negativní ohlasy přišly spíše z řad laické veřejnosti, která si zřejmě dnešní mládež idealizuje a reálně zdokumentovaným životem dnešních dospívajících byla šokována. Jedna uživatelka mi vyprávěla, že když její rodiče v dokumentu viděli kluka, se kterým kdysi dlouhou dobu chodila, tak se zhrozili a říkali jí, že jsou rádi, že už s ním nechodí. Ta dívka s ním chodila více než rok. Přijde mi, že veřejnost stále nerozumí a neví, k čemu NZDM slouží a proto je potřeba více těchto vlaštovek, které na nás posvítí, abychom byli pro lidi přehlednější.

Lenka Justová: Z řad laické veřejnosti jsem se setkala se dvěma různými skupinami lidí. Jednak s těmi, kteří tuto práci a především lidi, kteří pracují v nízkoprahových službách, obdivují a jednak s těmi, kteří nemají pro tuto práci pochopení. U uživatelů to byly vesměs pozitivní ohlasy.

Kdybys mohl natočit pokračování Čekárny na dospělost třeba o sobě, jaký by to byl příběh?

Robert Knebl: Pokračování Čekárny na dospělost o sobě? Nevím, zda-li myslíš příběh, který vychází z mé minulosti nebo současnosti? Určitě bych se snažil tam dát autentičnost, ale na rovinu myslím, že bych neměl prozatím odvahu tolik mluvit a ukazovat život, který jsem prožil. Proto velmi oceňuji odvahu a rozhodnutí našich klientů, kteří do toho šli.

Myslíš si, že klientské příběhy, které sleduješ v klubu mají dobré konce?

Robert Knebl: Některé ano a některé ne - jako život sám. Jednou jsou nahoře a jednou dole.

Marie Němcová: Můj názor je ten, že příběhy klientů v klubu zatím konec nemají - stále pokračují, tedy můžeme jen pozorovat, jestli příběhy mají dobrý průběh a doufat i v dobrý konec.

Simona Hašková: Je těžké zobecnit klientské příběhy u nás na klubu. Máme zde uživatele, kteří se potýkají s velkými a závažnými potížemi a na druhou stranu ty, kteří jen sem tam „sejdou z cesty“. Obecně bych řekla, že příběhy klientů NZDM končí lépe, než příběhy „dětí ulice“.

Můžeš porovnávat různé druhy služeb, drogové káčko, služby prevence ve školách, NZDM. Kde vidíš největší slabinu NZDM oproti těm dvěma?

Graffiti street jam Robert Knebl: Slabinu? No dokázal bych napsat minimálně tři A4 spíše silných stránek NZDM, ale pokud mám mluvit o slabinách, tak to bude velmi subjektivní názor, protože to, co já vidím jako slabinu, spousta lidí vidí jako silnou stránku:-). Navíc nedá se to všechno paušalizovat celostně, ale mohu říct, co jsem během toho krátkého období (2,5 let) v oboru NZDM zažil a pocítil.

Například nejednotné výkaznictví v různých NZDM, nejednotná evidence či evidenční program, fluktuace pracovníků a s tím související elitářství některých kolegů, co jsou v oboru déle a nemají možná dostatečnou pokoru, porozumění pro začínající pracovníky, v některých přístupech možná stereotyp (typu: to už tady bylo, to se zkoušelo, to nejde atd.), administrativní zahlcenost.... Obor je dle mého dobře progresivní, ale s tím souvisí množství nových užitečných věcí, které dělá, ale než se člověk zaučí, tak už to netrvá dva roky, ale dle mého tři, aby se dostal na jakýsi „pomlsný“ start, kde se svým způsobem ve všem orientuje.

Opora v odborné literatuře v „káčkách“ či „ve školských“ systémech mi přijde dál a je toho více, než v NZDM. Další slabinou vidím to, že některé NZDM nejsou tím, k čemu se hlásí (trochu na mně dýchá někde centrum volného času, někdy zase „patvar“ pedagogicko-psychologické poradny se školským klubem. Stále mi přijde, že spousta lidí se hledá a vyprofilovává, jak to vlastně mají dělat. S tím vším souvisí i možná praxe, která není tak jednoznačná a čitelná. V káčku či v poradně mi bylo vše jasné a nějak hned člověk znal metody práce s klientem. V NZDM mi přijde, že to je nějak zdlouhavé, ale nedokážu říct, jestli to dělá to, že právě v NZDM jsou i volnočasovky součástí?. Také spousta NZDM chce dělat více, než má kapacitu v dobré víře, a pak to jiné NZDM kopírují a jejich vedení pak rádoby sděluje, když to zvládají oni proč ne my? V terénu jako prodloužené ruky klubu při NZDM jsme některé kluby také na začátku a myslím, že spoustu věcí lze ze systému HR jako inspiraci vzít a takto bych mohl pokračovat dál. Ale jak jsem říkal v úvodu, já v NZDM vidím mnohonásobně spíše ty silné stránky.

Jaké máš pracovní plány pro další období?

Robert Knebl: Navázat na to, co se daří a co funguje. Doufám, že se podívám a inspiruji ze zahraniční stáže „výjezd za dobrou praxí“ na Slovensko a Polsko. A pokud mi to vedení umožní, rád bych začal dělat nějaký dlouhodobý sebezkušenostní výcvik. Jinak se budu věnovat plánům ze strategického plánu Oblastní charity Žďár nad Sázavou, tedy Nadosahu.

Nějaké vzkazy?

Robert Knebl: Nejprve bych chtěl upřímně poděkovat všem, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat, ať už to bylo v období KC, Pedagogicko-psychologické poradny ve Znojmě nebo teď, když působím v Nadosahu.

Přímo chci poděkovat České asociaci Streetwork, dále lidem z PS NZDM NUTS II. JV či pracovní terénní podskupině a také jsem rád za pracovní skupinu Fórum terénní práce, která nyní už aktivně působí. Osobně si však nemohu odpustit jmenovité poděkování Honzovi Syrovému, který mne toho za pouhý rok a půl v KC naučil tolik, že z toho doteď čerpám. Dále mé díky patří Helče Pavelkové, nyní Grodlové, mé bývalé kolegyni z poradny a Martinovi Bartoškovi, který v poradně také působil. Zkrátka všem moc díky.

A za druhé: mám rád rituály, a tak mně napadlo, že bych třeba zavedl jakýsi rituál v předávání ocenění ČAS boty, kdy vítěz něco daruje za sebe (něco osobního, co s k němu váže :-)). Ale samozřejmě je to jen má dobrovolná aktivita. Vzhledem k tomu, že mám moc rád mé rodné město Znojmo, a to proslulo především kvalitním vínem, tak se tímto zavazuji, že příští rok věnuji Osobnosti roku 2010, pracovnímu Týmu roku 2010 a i osobnosti za „mimořádný přínos“ láhev dobrého znojemského vína ze Znovínu. A abych zvedl popularitu ČAS boty, tak i vylosovanému, který bude nominovat zařízení, daruji jednu malou lahvičku vínka také. Wow, teď si uvědomuji, s čím vším se potáhnu:-) příští rok na vyhlášení:-) do Prahy.

Děkujeme za rozhovor.
Tým Kanceláře ČAS


 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2018 | portal@streetwork.cz