Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
SEMIRAMIS z.ú., Centrum terénních programů Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úva...
18 | 01 | 18
Centrum terénních programů
Terénní pracovník
Laxus z.ú., Centrum terénních programů Královéhradeckého kraje vypisuje výběrové řízení na pozici: KONTAKTNÍ PRACOVNÍK/CE V TERÉNU

Úv...
18 | 01 | 18
N klub
Pracovník/pracovnice NZDM
SEMIRAMIS z.ú. Nízkoprahový klub pro děti a mládež N klub vypisuje výběrové řízení na pozici: Pracovník/pracovnice NZDM

Úvazek: 1
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník NK Díra Svitavy
Bonanza, z.ú. (http://www.osbonanza.cz/) vypisuje výběrové řízení na pozici sociálního pracovníka v nízkoprahovém klubu Díra - pobočka Svitavy.
18 | 01 | 18
StreetWork.cz
Sociální pracovník
NÍZKOPRAHOVÝ KLUB BAN! HAVLÍČKŮV BROD HLEDÁ POSILU DO SVÉHO TÝMU!!!

Bavila by Vás smysluplná práce s mladými lidmi a možnost na sobě ne...
14 | 12 | 17
ČAS
PR pracovník/ce ČAS
Česká asociace streetwork vyhlašuje výběrové řízení na pozici pracovníka/ce public relation.

Náplň pozice:
- plánování, příprav...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeOdborná sekceRozhovoryRozhovor s člověkem bez domova

09 | 03 | 09 Verze pro tisk

Rozhovor s člověkem bez domova

"Já nepotřebuju k životu zlatý prsteny. Já se potřebuju najíst, napít a zakouřit..." Rozhovor s panem Josefem, který již řadu let žije v Olomouci na „ulici“.

Jaké jste měl dětství?

Když jsem byl malej, tak do dvanácti let jsem měl krásný dětství. Pak tata zabil mamu a spáchal sebevraždu, to bylo v šedesátýmčtvrtým. Pak jsme šli do děcáku. No a devadesát devět procent těch, co vyrůstají v děcáku, končí v kriminále. Já jsem nechtěl být v děcáku, tak jsem hodně utíkal a když utíkáš, tak potřebuješ jíst, tak jsem kradl. To mi bylo tak patnáct let. Pak jsem skončil v Lipkovicích, to byl kriminál pro mladiství. Kriminál vás zkazí, alespoň tak tomu bylo za komunistů, a tak se ze mne stal ještě větší darebák. Tak to šlo pořád dokola a když jsem to spočítal, tak jsem zjistil, že mám dvacet roků odsezených.

A jaké jste získal vzdělání?

Vyučil jsem se horníkem. Pak jsem zjistil, že je to řemeslo, řeknu to sprostě, na hovno! Protože když vás propustí, tak kde potřebují havíře, nikde, že?! Měl jsem se jít vyučit kuchařem, protože kuchařina mě baví, nebo krejčím, v Lipkovicích jsem šil, na Mírově jsem šil na stroji, ale to člověk pozná až později.

Pracoval jste někdy jako havíř?

Pan Josef (uprostřed) před CentremNe. Já jsem se tam učil na tomu učilišti a tam mě zkazili. Tam jsme začali utíkat, prošli jsme bránou a když jsme měli vycházku do osmi, tak jsme se už nevrátili. A tak to šlo pořád dál a naučil jsem se pít, tráva tehdy ještě nebyla.

Kdy vás pustili z Lipkovic?

Pustili mě v osmnácti, v srpnu 1969, to bylo zrovna to výročí, jak k nám vpadli ti rusáci. A já jsem shodou okolností jel právě z Lipkovic přes Prahu, stojím na Václaváku a dívám se, jak jsou tam ti študáci a pak tam byla policie a milice. A tak mě sebrali s nimi a dostal jsem bezdůvodně rychtu (bití), jenom za to, že jsem stál na chodníku. No fandil jsem jim, těm študákům a tleskal jsem. Pak mě odvezli na Bartolomějskou, tam jsme dostali vylágoš. Byl tam se mnou i jeden študák, dodnes si ho pamatuju, měl takové brejličky a ten nám říkal, abychom si schovali peníze, že mám dají pokutu, podle toho, kolik kdo má u sebe peněz. Já jsem si schoval peníze do ponožky a pak mě propustili. Tak jsem jel za bráchou do Velkých Přílep, on tam dělal v JZD a našel mi tam taky práci. Jenomže já jsem byl mladej rozbouřenej kluk a tak jsem dělal lotroviny, no kradl jsem. Pak jsem jel za sestrou do Olomouce. Ta pak umřela na rakovinu, ale měl jsem tam ještě druhou sestru a bráchu, toho v devadesátým pustili z kriminálu na amnestii. Brácha však pak dostal dvaadvacet let, protože zabil manželku a měl ji tři dny mrtvou v bytě, teď by se měl vrátit za čtyři roky.

Byl jste i ženatý?

Jo voženil jsem se, ale v den svatby mě zavřeli.

A proč vás zavřeli?

To bylo tak, v Olomouci za radnicí měli dřív stanoviště taxikáři a policajti. A já jsem tam vožralej přecházel přes cestu a jelo bílý embéčko a já jsem zůstal stát, protože cesta byla dost široká. No a řidič zazmatkoval, kdyby mě objel, pohoda, jenže on zaparkoval mezi ty taxikáře a vylezl z auta a začal mi nadávat. No a já jsem přišel k němu a dal jsem mu pěstí. Jenže von to byl nějakej podnikovej právník, a tak mě sebrali policajti. Ale když ten právník zjistil, že jsem měl ten den svatbu, tak říkal, že mě mají nechat, že nic nechce a sebral papíry, že jde pryč. Ale ti policajti mě chtěli dát na záchytku. No a já jsem jim říkal, že stará bude spát sama v domě a já pujdu na záchytku. A tak jsem toho jednoho policajta napálil, strhl jsem mu výložky, čepici jsem mu rozdupal. Pak mě odvezli na záchytku, na druhý den si pro mě přišli policajti a napařili mi vosumadvacet měsíců natvrdo.

Jak to vypadalo, když jste se vrátil z vězení?

Když jsem se vrátil, tak to bylo krutý. Jak jsem seděl, tak si moje manželka našla druhého borce a když jsem se vrátil domů, tak na mě nastoupil, tak jsem mu dal do držky. Dostal von, dostal jsem já. Nějakej Gábor se jmenoval, pak spáchal sebevraždu, skočil z vokna. No a takto šlo dál. Pak jsem propadl tomu alkoholu a chytl jsem se nějaké bandy a podsvětí. Začali jsme krást, abysme měli na pití, pracovat už se nám nechtělo. Já jsem teda tehdá ještě dělal.

A co jste dělal?

V dopravním podniku jsem dělal, jezdil jsem tou starou tramvají, co brousí koleje, a pak jsem dělal v Sigmě a v Moravských železárnách a konečná štace byl popelář. Tam bylo dobře, aj sem si tam vydělal, lidi nám dávali tringelty. Zničil mě však alkohol, proto doporučuju těm mladým klukům ať nechlaščou. To je metla lidstva. Já neusnu střízlivý. Opiju se, jdu spát, pak se proberu, třeba ve tři, jako dnes, a pak už neusnu. Dnes jsem měl ještě nějakou korunu a tak jsem ve tři ráno šel do nonstopu, tam prodávají víno, pak jdu do trafiky tam taky prodávají chlast. No je to, nechci být sprostej, je to hnus.

Máte děti?

Mám čtyři děti, ta nejstarší má třiatřicet. S přítelkyní jsem žil deset let. Teď žiju taky s jednou holkou, ta měla mozkovou příhodu, a tak se o ni starám, jezdím za ní do Šternberka do léčebny a s ní jsem osm let.

A co bylo dál?

Co bylo dál? Pak jsem byl zase zavřenej.

A kvůli čemu?

V hospodě jsme hráli karty, a jeden borec na mě udělal podvod, tak jsem ho trefil. Von spadl na stůl a já jsem šel dom. Ráno pro mě přišla kriminálka a říkají mi, že mám na krku těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, von umřel v nemocnici. Tak jsem dostal osm let. V kriminále mi zjistili, že mám v krku rakovinu, to bylo v Chomutově a tak mě poslali na Pankrác. Pak mě pustili z kriminálu. To bylo v květnu 1991.

Změnilo se něco po roce 1989, jak jste žil v nových poměrech, je to pro vás teď lepší nebo horší?

No ještě za komunistů jsem měl byt - teda to byl byt mojí družky, bydlel jsem v Olomouci naproti Prioru, pak to kdosi koupil. Od té doby se to začalo srát. Pak jsem byl zavřený, když jsem se vrátil, tak mi dali byt. Pak mě zase zavřeli za krádež horského kola. No a když jsem byl v kriminále, tak byťák každému nájemníku poslal obsílku, že si může ten byt odkoupit do svého vlastnictví. Jenže já jsem byl ve výkonu trestu a na mě se každé vykašlal, nikdo mi nic neposlal. Přišel jsem z kriminálu domů a tam mi řekli, že už tu nemám právo bydlet. Tak jsem přišel o byt a od tý doby jsem na ulici.

Co jste dělal, když jste se ocitl na ulici?

No byl jsem z toho hotovej. Pak jsem šel do azyláku v Olomouci v Řepčíně, tam mi to platila sociálka. Tam však byl přísný režim a já nemám rád režim a aby mě někdo komandoval.

Co vám vadilo nejvíc?

Že musím chodit v tolik a tolik domů, že se nesmím napít, nebo si na barák donést pivo. A taky ti lidi co tam byli, tam byli samí darebáci. Stejně se tam chlastalo, jeden hodil koně (z okna šňůru) a vytáhl pití na pokoj. A tak se pilo i tam. Tak jsem si říkal, že tady, když budu, tak jsem v kriminále za chvilku znova.

Takže jste zůstal na ulici?

No vot tý doby jsem na ulici, teda teď jsem byl dva měsíce v kriminále, že jsme neudělal prospěšné práce. A teď chodím na Charitu do Denního centra. Už ani nevím, kdo mě to poradil, nebo kdo mě sem přived. Je pravda, že se o nás staraj a že můžeme děkovat, že je máme. Najíst dostaneme, oblečou nás, vykoupeme se, pomůžou nám vyřídit kdeco s úřady.

Jak často chodíte do Denního centra?

Každý den!

Jak vypadá váš běžný den?

Když mám peníze, tak vstanu tak v pět hodin, jdu do trafiky, koupím si tam víno, podle toho kolik mám peněz, tam je to drahý. Pak čekám až otevřou Billu, tam mají víno levnější. Tam máme pekaře, který nám vždycky dá deset housek a malý bochník chleba, je to solidní frajer. Pak pijeme, bavíme se, snažíme se vydělat nějaký peníze na sběru, nebo tak. Obcházíme baráky a ptáme se, jestli nemají nějaký starý železo.

Kde bydlíte?

Ve sqoutu za Billou.

Jak jste se do sqoutu dostal?

Napřed jsem bydlel v jednom sqoutu, tam bylo nejlíp. Jenže pak za námi přišel vlastník toho baráku, že z toho chce udělat sklady, nebo co. Ale byl solidní. Říkal: „Chlapi, do třech dnů se vystěhujete, já to tady budu předělávat“. Tak jsme se vystěhovali. Tak jsme šli za Billu, to bylo předloni v létě. Tam byli v takových buňkách ubytovaní hokejisti a začalo tam hořet od elektriky. Pak začalo pršet, a nikdo se o ty vyhořelý buňky nestaral, tak jsme si říkali, že tam nafáráme. Každé si vyklidil jeden pokoj a bydleli jsme tam rok a půl. Takto nás tam žilo v tom sqoutu 12-15.

Máte ve sqoutu nějaká pravidla, která platí pro všechny?

No tam platí takové pravidlo, kterému se říká Kolchoz. Žijeme v jedné chalupě, a tak každé se musí vo něco starat. Pak se to donese dokupy a rozdělí se to, třeba peníze - část na jídlo, část na kouření, část na chlast. Ale když se někdo nestará, tak musí jít pryč. Já už jsem tam vyhodil hodně lidí.

A vy máte právo rozhodovat, kdo bude bydlet ve sqoutu a kdo ne?

Já jsem objevitel sqoutu, takže jsem majitel. Kdo to najde, tomu to patří. Když se někdo nesnaží a chce žít na náš úrok, tak mu řeknu "Vypadni!".

Máte problémy s policií?

Ne. Teda dřív jsme měli. Chodili tam dva policajti, mě teda nedělali problémy, protože jeden byl cigán a ten druhý fašista, ale dělali problémy pejskařům. Rozbili jim místnosti. Pak je však přeložili a od té doby máme pokoj. Teď jen přijdou, zjišťujou si, kdo tam bydlí a zas odjedou, ale teď tam nebyli dlouho. Protože když někoho nahánějí, tak vždycky někoho najdou na sqoutě.

Někdo jiný vás tam nenapadá?

No to jo. Občas nám dělají fašisti problémy, třeba nám něco rozbijou. Kdysi jsme se na ně připravili, vzali jsme si řetězy a tyče, ale bylo nás málo. Nadávali mi do negrů a tak. Je to tvrdý život na ulici.

Proč tak žijete? Nemáte možnost si někde najít byt, nebo jít do azylového domu?

Na azylák bych nešel, tam je režim, kdybych měl svůj byt to by bylo něco jínýho, tam bych si mohl dělat, co chci.

Co dělají vaši sourozenci, žijí stejně jako vy?

Ne! Oni si žijí spořádaně. Ale já už jsem si zvykl na život takovej, jakej mám. Přijdu třeba k bráchovi a u něj musím sedět v pozoru, dávat pozor, abych neklepl popel z cigarety na koberec, když přijdu tak se musím vyzout, abych jim nenašlapal. Já jsem k němu chodíval a musel jsem si brát čistý ponožky. Brácha se furt jenom vychloubá, jak to tam má zařízený, a že má zlatý prstýnky. Já nepotřebuju k životu zlatý prsteny. Já se potřebuju najíst, napít a zakouřit. Brácha je straší než já a býval taky takový jako já, chlastal, chodil za ženskýma a hrál automaty. Ale díky jeho ženě se vzpamatoval. Ona mu řekla, ještě jednou budeš hrát a končím. Měl ji rád, tak si rači vybral ju.

Ptal se Ondřej Mikulášek
Nízkoprahové denní centrum, Charita Olomouc


 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2018 | portal@streetwork.cz