Nebylo nic nalezeno.

Ilustrační foto

Kvalita rodinných vztahů u osob závislých na návykových látkách a bez domova

Ve čtyřech kazuistikách se autorka článku zabývá otázkou, jakým způsobem formovalo klienty užívající návykové látky jejich dětství.

Autorka: Pavlína Kubečková, DiS., Kontaktní centrum Point 14, z. ú.

Při práci v Kontaktním centru Point 14, z. ú. (dále KC) se setkávám s lidmi, kteří jsou závislí na návykových látkách a zároveň ve většině případů žijí venku na ulici - přespávají na lavičkách, pod mosty, stany nebo ve vybydlených domech. Pokládala jsem si otázku, co je přivedlo k tomuto způsobu života a zda jejich aktuální životní styl nějak souvisí s problémy v rodinných vztazích. Jaké si vlastně naši klienti prožili dětství? A odrazilo se to nějak na jejich současném způsobu života?

V článku budu prezentovat čtyři kazuistiky klientů. Osoby, které jsem oslovila s žádostí o rozhovor na výše uvedené téma, musely vykazovat tyto znaky: jedná se o klienty a klientky služeb KC, kteří žijí na ulici a stále udržují kontakt s rodinou min. prostřednictvím telefonu. Je jim mezi 20 a 35 lety. Abych dosáhla genderového vyvážení, rozhovory proběhly se dvěma muži a dvěma ženami. Klienti, kteří nám data poskytli, dobrovolně souhlasili s účastí a se zveřejněním jejich výpovědí, což dokazuje i písemný informovaný souhlas, jejž podepsali. Jejich jména byla z důvodu dodržení anonymity pozměněna.

Kazuistiky

Klient Jarda

Jde o klienta, kterému je 23 let. Žije na squatu. Užívá různé typy drog. Uvedl: „Beru asi všechno. By se dalo říct. Perník, Vendaly, Subutex, náplasti, trávu, LSD jakože tripy a houbičky, když jsou ňáký.“

Když jsem se ho ptala na dětství, první věta z klientových úst zněla, že si ho raději moc nepamatuje.

Do šesti let vyrůstal v rodině s oběma rodiči a bratrem. Jeho otec však matku bil, dost často se také hádali. Označil ho za alkoholika. Na klienta toto období zanechalo negativní dopad, který vyústil až do nenávisti k jeho otci. Dokonce se ve 4 letech pokusil o útěk z domova. Jeho matka vztah s otcem ukončila, když Jardovi bylo 6 let. Od té doby vyrůstal jen s ní a bratrem. V pubertě došlo k situaci, kdy matka vykázala klientova bratra z domu. Od té doby vyrůstal Jarda jen s ní, ale ne dlouhou dobu.

Jeho bratr byl uživatelem pervitinu a dalších návykových látek, také má zkušenost s vězněním. Pro klienta byl bratr životní vzor. Fascinoval ho jeho způsob života. To Jardu přivedlo až k tomu, že ještě během povinné školní docházky na druhém stupni základní školy začal užívat drogy a chodil za školu. Matka na jeho chování reagovala tím, že ho nechala umístit do výchovného ústavu. Nejprve byl v diagnostickém ústavu. Poté prošel ještě dalšími výchovnými zařízeními. Často z těchto ústavů utíkal za svým bratrem, který ho vzal tzv. pod svá křídla. Zasvětil ho do způsobu života na ulici. Seznámil ho s pravidly a zákonitostmi „ulice“, např. jak a kde sehnat peníze a drogy, kde bezpečně přespat, s kým udržovat vztahy a jak si v tomto prostředí zjednat před ostatními respekt a své místo. Z bratrových rad čerpá doposud.

Byl i na detoxikačním oddělení pro mladistvé. Pobyt tam klient hodnotí jako nepřínosný, protože hned po ukončení programu nastoupil do dalšího výchovného ústavu, kde opět relapsoval. A ještě ke všemu se tam naučil od ostatních umístěných chovanců vařit pervitin. V dětství jezdil na prázdniny k prarodičům z matčiny strany. Na ně a na způsob trávení času u nich má snad jediné pozitivní vzpomínky z dětství. Prarodiče pro něj byli vzory, co se týče kvalitního soužití. Dědeček ho učil „zdravým koníčků“, např. rybaření.

Během dospělosti navštívil třikrát nebo čtyřikrát svého biologického otce. Chtěl si s ním vyřídit účty, protože ho vinil z těžkého života, co musel prožít. Jeho otec však o Jardu vůbec nejevil zájem a odmítal s ním kontakt. Naopak s matkou udržuje kontakt stále - finančně mu pomáhá. Občas se osobně setkají. Jarda k ní není však zcela upřímný. Tají před ní, jakým způsobem života žije. Pobývá v jiném městě než ona, takže jde jeho tajemství i lépe skrývat. Kromě matky nezná nikoho, kdo by žil mimo ulici, nebo nebral drogy. I když občas příležitostně pracuje a tvrdí, že na ulici celý život žít nechce, zatím svým chováním směřuje spíše ke stagnaci. Asi ještě nepřišel ten správný čas na změnu.

Klient Láďa

Láďovi je 21 let a již 2 roky žije na ulici. Přebývá buď ve vybydlených garážích, nebo na squatech s dalšími lidmi bez domova. Užívá injekčně pervitin. Alkohol nekonzumuje vůbec. K alkoholu má odpor, protože ho užívali oba jeho biologičtí rodiče. S těmi vyrůstal do 6 let věku. Poté byl z rodiny odebrán a žil v dětském domově. Tam si ho oblíbila jedna z pracovnic a požádala o pěstounskou péči. Nakonec klienta do péče získala. V pěstounské rodině zažil první prožitky štěstí a lásky. K této rodině měl a i v současné době má hlubší vztah než k biologickým rodičům. Vykazuje však silnou citovou deprivaci i v dospělém věku.

O obou biologických rodičích říká, že byli závislí na alkoholu. Odtud vzešel i jeho odpor k této návykové látce. Jeho rodiče ho zanedbávali. Otec byl kromě alkoholu závislý ještě na pervitinu. Na období, kdy s nimi vyrůstal, vzpomíná velmi negativně. Postrádal jakoukoli péči a zájem o jeho osobu. „Od malička jsem viděl jenom bídu, mlácení, stres. Spal jsem na lavičce. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Jsem takový dítě ulice. V mých čtyrech letech jsem si šel ve dvanáct v noci domů.“

Biologickým rodičům byl odebrán a umístěn do výchovného ústavu. K místním pracovnicím získal velkou důvěru. Tedy zvláště k jedné z nich. „Jedna paní si mě začala brát z výchovnýho ústavu z Hostouně. Dala mi lásku, chápání, volnost. Dala mi to, co mi vlastní matka s tátou nedali.“ Tato pracovnice po určitém čase požádala o svěření Ládi do péče. Díky tomu se dostal opět do rodiny, i když pěstounské. Na období, kdy žil v této rodině, má příjemné vzpomínky.

Poté, co mu bylo 18 let, odstěhoval se z pěstounské rodiny. Podařilo se mu najít práci i bydlení. Když se toto dozvěděl jeho biologický otec, požádal ho o spolubydlení. Do té doby žil na ulici. Bohužel tím, že byl závislý na alkoholu, nepracoval, měl velkou finanční spotřebu. Neměl žádný příjem, proto ho finančně podporoval právě Láďa. Ten však po čase již neměl dostatek prostředků na úhradu otcových a svých výdajů, proto o bydlení přišel a skončili oba na ulici. Aktuálně je s otcem v kontaktu, ale jejich vztah je povrchní, chladný. Láďova biologická matka pracuje a bydlí v bytě, avšak o syna nejeví žádný zájem. Absence dokladů je dle jeho mínění jeden z hlavních důvodů toho, že žije na ulici. Přestože má mnoho sourozenců, vzájemně se příliš nepodporují. Většina z nich totiž žije na hranici životního minima. Jen dva z nich jsou movitější, ty však nechce zatěžovat svými problémy.

Klientka Iveta

Ivetě je 27 let. Děti nemá. Užívá pervitin a alkohol. K tomu přímo uvedla: „Hlavně ten alkohol teďko. Tak litr tý vodky denně.“ Přespává s partnerem na squatu.

Klientka vyrůstala v úplné rodině, ale její rodiče se často hádali. Otec pobýval spoustu času kvůli pracovnímu vytížení mimo rodinu. Klientka vztah k němu hodnotí takto: „Já jsem tátu moc neznala, on byl hodně v práci. Moc mi nevychovával.“ I když pravidelně jezdila celá rodina jednou ročně na dovolenou, v průběhu roku společně nevykonávali žádné společné aktivity, nepěstovali žádné zájmy. 

S matkou měla až do své puberty dobrý vztah. Na druhém stupni základní školy si ale klientka našla kamarádku, kterou její matka neschvalovala. Iveta s ní totiž trávila volný čas tím, že společně popíjely alkohol a kouřily. Má ještě o 4 roky staršího bratra. Do jejích 8 let si s ním rozuměla, ale pak se jejich cesty rozešly. Přestali se o sebe zajímat. Její bratr nikdy nepil alkohol, ani neužíval drogy, a u Ivety toto chování neschvaloval.

Na ulici se dostala tak, že si našla přítele, který byl bez domova již delší dobu. S ním se po čase rozešla a navázala vztah nový, opět s bezdomovcem. Ten navíc injekčně užívá drogy. Bydlí s nimi ještě jejich společný známý. Tento způsob soužití jí naplňuje potřebu sounáležitosti. „Dávají mi najevo, že alespoň k někomu patřim.“

Aktuálně má s rodiči lepší vztah než v době puberty. S otcem si paradoxně rozumí nejvíce z celé rodiny, i když v dětství s ním skoro nekomunikovala. Rodiče s ní nepřerušili kontakt - poskytují jí zázemí v tom smyslu, že respektují její rozhodnutí žít určitým způsobem života, ale zároveň jí nechávají dveře otevřené. „Vzali to tak normálně, že jsem se tak rozhodla. Já se tam tak přijdu umejt, vyspat, převleču se a jdu pryč.“ U rodičů tedy nachází uspokojení svých základních potřeb. Také jí nastavili jasná pravidla, za kterých jsou jí ochotni pomoci vymanit se ze života na ulici. Otec jí schraňuje peníze, které jí však dá jen pod podmínkou, že přestane konzumovat alkohol a drogy.

Naopak s bratrem má vztah stále chladný. Vůbec spolu nekomunikují. Snažila se s ním opět sblížit, ale zatím se to nepodařilo. Klientka situaci hodnotí takto: „Mrzí mi to. Ale nevim, jak to napravit, zkoušela jsem to, ale on nechce.“ S prarodiči raději vůbec nekomunikuje, nikdy si s nimi nerozuměla.

Klientka Saša

Saše je 22 let a je závislá na pervitinu, alkoholu a toluenu. Žije s přítelem pod mostem.

S oběma rodiči vyrůstala jen velmi krátce. Rodiče se pak rozvedli a ona se společně se svojí biologickou matkou přestěhovala k babičce. Matka byla promiskuitní a vystřídala několik partnerů.

Všichni partneři, tzv. náhradní tatínkové, matku mlátili. S posledním z nich žije dodnes. V rodině klientka vyrůstala do 10 let věku, pak byla umístěna do dětského domova. Toto období klientka hodnotí slovy: „Doma hrozný, v děcáku lepší.“ V době, kdy žila Saša v dětském domově, jí matka občas navštívila nebo si ji vzala na prázdniny domů. „Někdy za mnou přijela, brala si mě na prázdniny, kolikrát jsem ale radši odjela.“ Saša v dětském domově poprvé otěhotněla.

V době porodu ještě nebyla plnoletá - bylo jí 17 let. Po porodu bydlela u matky. Po 18. narozeninách ji matka vyhodila na ulici. Saša si tedy zajistila bydlení na ubytovně. Matka na ní však podala podnět na OSPOD, že bydlí v nevyhovujících podmínkách. OSPOD na základě podnětu prošetřil prostředí a podal návrh na odebrání dítěte z péče klientky. „Sehnala jsem si ubytovnu, kde jsem byla i s malou. Tu mi ale, když jí bylo 11 měsíců, odebrali. Máma totiž chytla svrab. A pak moje máma na sociálce uvedla, že ten svrab jsem přinesla já s malou. Sociálka přišla a malou mi vzali, protože ta ubytovna nebyla zkolaudovaná nebo co. Máma se o to postarala, že mi malou vzali. Máma jí pak chtěla do svý péče. Já řekla, že ne, tak je teď u pěstounky.“ Klientka tedy na základě toho viní matku za odebrání dcery z péče a má k ní dodnes narušený vztah.

Nevlastního otčíma nenávidí. Hlavně proto, že byla přítomna fyzickému násilí, které uplatňoval vůči ní, její matce i sourozencům. Také reflektuje, jak se tento stav odrážel na vzájemném vztahu mezi sourozenci. Tím, že byli opakovaně vystavováni násilí, řešili pak situace obdobně jako otčím. „Do smrti budu nenávidět bráchu za to, co udělal sestře. Když jí bylo pět let, teď jí je devět, tak von jak bral ten perník, tak byl na dojezdu a nakopl jí do rozkroku a ona už není panna. Tři roky za to seděl. Přitom je to tak miliónová holka.“

Naopak k biologickému otci, který je již po smrti, má veskrze pozitivní vztah. I když byl uživatel drog, dodnes si ho idealizuje. Přestože ji v dětství nevychovával a tudíž s ním nebyla v kontaktu, hovoří o něm takto: „Táta byl super, miliónovej. Teď už je ale nahoře. Táta byl frajer. Táta mi vždycky pomoh.“

Aktuálně se s matkou nestýká. Situaci ohledně vztahu s matkou vnímá takto: „Já si z toho nic nedělám. Mě vychovávala babička, tej sem říkala mami, a pak jsem byla v děcáku.“ Se svojí babičkou udržuje jen telefonický kontakt. Osobně se nestýkají, protože žije každá v jiném městě a dojíždění je finančně náročné. Matka klientky i babička vědí, že Saša žije na ulici. Babička by jí ráda pomohla, ale nemá dostatečně velký byt, aby se k ní mohla nastěhovat.

Drogy začala klientka brát, když jí odebrali dceru z péče. „Když mi malou sebrali, tak to se mnou šlo hodně rychle z kopce. Během tejdne jsem spadla tak dolů, že to ani není možný.“ Nyní žije s přítelem, který s ní tráví veškerý volný čas. Z rozhovoru se dá vyvozovat, že se jedná o závislostní vztah. „Pepa pro mě znamená všechno, co mam. Kdybych ho neměla, nemělo by to pro mě cenu žít.“ Oba se snaží získat práci a bydlení. Motivuje je k tomu i to, že Saša porodila druhé dítě, které jí též bylo odebráno z péče z důvodu nevyhovujících bytových podmínek. Jejich snahou je vychovávat ho a žít s ním. Mají již konkrétní plán, jak svého cíle chtějí dosáhnout: najít si práci a našetřit peníze, aby měli větší šanci získat byt, po nastěhování chtějí požádat soud o navrácení syna do péče.

Závěr

Po ukončení rozhovoru byli všichni oslovení klienti plni smutku, a to hlavně z toho důvodu, že se opět museli vracet do dětství a vybavovat si často nepříjemné vzpomínky na něj. Z toho jasně vyplývá, že na toto období z velké části neradi vzpomínají. Často se setkávali s fyzickým nebo psychickým násilím v biologické rodině. Kromě klientky Ivety měli všichni zkušenosti s výchovnými ústavy. Iveta také jako jediná neměla zkušenost s návykovým chováním u rodičů nebo sourozenců. Zajímavým byl pro mě fakt, že dva oslovení (Jarda a Saša) měli lepší vztahy s prarodiči než s biologickými rodiči. Iveta s Jardou mohou najít podporu u svých příbuzných, aby se z bezdomoveckého způsobu života mohli vymanit. Naopak Saša s Láďou musejí spoléhat jen na své schopnosti a dovednosti.

Se současným způsobem života není spokojen ani jeden z nich. Přesto nenacházejí dostatečnou sílu, možná i motivaci k tomu, změnit ho. Myslím si, že je to hlavně kvůli tomu, že už žijí v prostředí „ulice“ natolik dlouhou dobu, že se v něm cítí jistější. Ví, jak si opatřit potřebné věci (jídlo, místo k přespání aj.). Mají již v komunitě lidí, s nimiž tráví většinu svého času, vybudovaný určitý status. Kdyby totiž měli začít žít dle norem běžné společnosti, museli by si osvojit jiné návyky, budovat si své místo ve společnosti od začátku, což by samozřejmě vyžadovalo hodně síly a vytrvalosti. Spíše tedy hledají důvody, proč nelze změnu uskutečnit, než aby hledali konkrétní cesty, jak změny dosáhnout. Myslím si, že je jejich minulost a způsob prožitého dětství významně ovlivnili v současném způsobu života, což ovšem zdaleka neznamená, že nemůžou žít jinak. Zůstává otázkou, jak s těmito klienty pracovat s motivací k tomu, aby u nich ke změně životního stylu došlo.

Tagy