Rozhovor s Martinou Stavjaníkovou

Martina Stavjaníková získala čestné uznání v kategorii Osobnost roku ČASované boty 2008. Jak sama říká, vnímá toto ocenění jako uznání společné práce ve Zlínském kraji.

Martino, jak tě potěšila nominace a čestné uznání Časované boty 2008?

Především mne velmi překvapila. Udělalo mi radost, když se mne kolegové z Pracovní skupiny ptali na souhlas se zasláním nominace, ale rozhodně jsem nepředpokládala, že to "dojde až tak daleko". Opravdu si vážím toho, že si někdo našel čas a hlasoval pro mě. Od začátku však říkám, že čestné uznání vnímám jako uznání pro naši společnou práci ve Zlínském kraji. Jsem ráda, že se ten náš - ve srovnání s ostatními - malý a možná tak trochu venkovský kraj - dostal do povědomí.

Můžeš se profesně představit?

Ano, můžu :o) V nízkoprahových službách se pohybuji od roku 1998, z toho profesionálně sedmým rokem. Pracuji jako ředitelka o.s. Unie Kompas ve Zlíně, které provozuje dva nízkoprahové kluby - T klub ve Zlíně a Šlikr v Otrokovicích, terénní program Klíč, dále rozsáhlou preventivní činnost na školách v celém Zlínském kraji. Máme také psychologickou poradnu, ve které se jako jediní v našem regionu dlouhodobě a systematicky věnujeme hyperaktivním dětem. Kromě toho jsem také koordinátorkou Pracovní skupiny NZDM našeho Kraje.

Jak ses dostala k profesi?

To je poměrně dlouhá historie, protože já jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych se věnovala sociálním službám a moje směřování od začátku vedlo docela jiným směrem. Od malička jsem chtěla být učitelkou, vystudovala jsem však odbornou češtinu a hudební vědu. Nakonec jsem ale stejně ve školství skončila a to navíc tam, kde jsem nikdy být nechtěla - na prvním a pak na druhém stupni. Jenže už v průběhu mého vysokoškolského studia jsem začala pošilhávat po něčem trošku jiném. Má to přímou souvislost s podstatným zlomem v mém životě, kdy jsem se rozhodla pro křesťanskou víru, což s sebou přineslo i touhu pomáhat lidem v nouzi. Na výšce jsem se dvakrát vždy o letních prázdninách zúčastnila tzv. Summer of Service (Léto pomoci) v Amsterdamu, kdy jsem se zapojila do mezinárodního týmu křesťanské organizace YWAM (Mládež s misií). Tato organizace velmi prakticky pomáhá potřebným v Amsterdamu - bezdomovcům, závislým, prostitutkám. Kromě naplňování každodenních "obyčejných" potřeb, jako je jídlo a oblečení , mají pro tyto skupiny i různé resocializační programy. Jejich práce mne velmi oslovila a začala jsem přemýšlet, jak bych se mohla u nás Česku zapojit do něčeho podobného. V tu dobu (konec 90. let) mělo i několik mých dalších přátel - vč. mého tehdy budoucího manžela - podobné myšlenky, které nakonec vyústily v založení občanského sdružení. Samozřejmě ve Zlíně jsou trošku jiné problémy než v Amsterodamu... Shodli jsme se na tom, že se chceme věnovat cílové skupině dětí a dospívajících. Začali jsme na dobrovolnické bázi přednáškami na školách, diskusním klubem pro středoškoláky jednou týdně. Pak nastoupil první zaměstnanec, vznikl další projekt, pak další zaměstnanec, další projekt a tak to šlo stále dál až do dnešního stavu. Já jsem nejprve pracovala jako dobrovolník v nízkoprahovém klubu a byla jsem v Předsednictvu, v roce 2002 jsem opustila definitivně školství a nastoupila na nově vzniklou pozici ředitelky sdružení. Jsem ráda, že se nám s kolegy podařilo za uplynulé roky podařilo zachovat původní nadšení a práci srdcem, ale současně pracovat na tom, abychom byli co nejlepší i po profesionální stránce.

Jsi aktivní v Zlínské pracovní skupině,daří se ti ovlivňovat kvalitu poskytovaných služeb u NZDM v Kraji?

Náš kraj je mimo jiné specifický v tom, že je malý, často je nazýván venkovským. Nemáme v něm totiž ani jedno město nad 100 000 obyvatel. Někdo by v tom mohl vidět pouze nevýhody, já v tom však spatřuji jednu velkou výhodu - snadno o sobě všichni víme a jsme si blízko. Na tom, že chceme naši práci dělat kvalitně, se shodujeme bez výjimky a vzájemně se v tom podporujeme. Takže kvalitu poskytovaných služeb se nám daří ovlivňovat společně.

Jaké máš pracovní plány pro další obdob?

Pro nejbližší dva měsíce je mým mottem Hlavně přežít ! Všem známé veřejné zakázky z individuálního projektu jsou totiž v našem kraji vypsány právě nyní, s uzávěrkami v průběhu prázdnin.A protože my máme služeb několik, znamená to několik zakázek. Z déledobého hlediska bych ráda ukončila obhajobou výcvik v Systemické supervizi a koučování a dále se v této oblasti rozvíjela.

Co se vám v uplynulém období povedlo? Co považujete za největší úspěch roku 2008?
Já osobně jsem měla radost, že se nám podařilo stabilizovat tým. Docela hodně lidí roce 2008 odešlo (sňatky, příliš dlouhý čas v NZDM) a nebylo zrovna jednoduché vybrat takové pracovníky, kteří budou splňovat kvalifikační požadavky, budou zajímaví pro cílovou skupinu a současně zapadnou do týmu. Jsem ráda, že mám v týmu lidi, kteří ví, co dělají, a na které se můžu spolehnout a ještě je mi s nimi dobře. A největší úspěch ? Ten vnímám asi zase v rámci krajské pracovní skupiny. Při komunitním plánování jsem měla silný pocit "zadostiučinění", když se diskutovaly různé problémy, ukazatele a hledaly se společné popisy a formulace v jednotlivých typech služeb, a my - nízkoprahy - jsme mohli u všeho hrdě říct: to my už máme dávno vyjasněné, u nás je to tak a tak, máme to všichni stejně.

S čím se naopak potýkáte?

Nechtěla jsem vůbec zmiňovat peníze, ale v podstatě mě žádný jiný vážný problém nenapadá. Připadá mi, že letos je ve financování takový chaos, jako nikdy nebyl. Samozřejmě nám peníze chybí, docela hodně, a zatím nevidíme moc možností, kde je ještě získat.

Kočka nebo pes?

Rozhodně pes (ale ne když v sobotu v 5 ráno štěká u sousedů na zahradě).

Nějaké vzkazy?

Na horké letní dny doporučuji vychlazená růžová vína (rozhodně ne starší ročník než 2007!) nebo svěží bílá suchá :o).