Nebylo nic nalezeno.

Rozhovor s Radkem Skřivanem

Osobností roku 2008 mezi pracovníky nízkoprahových programů se stal Radek Skřivan, v současnosti terénní sociální pracovník Terénních programů Jižák občanského sdružení Proxima Sociale.

Vyhrál jsi ČASovanou botu. Ale co to pro Tebe znamená?

Radek Skřivan Ze všeho asi nejvíc nějakou zodpovědnost, která z toho plyne a která se mi moc nezamlouvá :o). A asi i to, že mám tendenci se hned zavrtat zpátky do práce a nebýt tolik vidět. Teď jsme s kolegy z Prahy připravovali propagační akci v MeetFactory „Tady nízkoprahy“, která se z klientského hlediska skvěle povedla, ale se kterou bylo neskutečně moc práce a příprav. Během toho jsem vůbec nevnímal, že jsem byl nějak oceněn. A vlastně už ani teď nevnímám vůbec, kromě dlažky s botou, která stojí u nás v kanclu. Člověk jede dál.

Čeho si na své práci ceníš nejvíc Ty sám. Za co by sis Ty sám Botu dal.

Hodně si cením povedených akcí, které jsou vidět a na kterých se objevují klienti a baví je to. To si pak říkám, „jo, náročný, ale parádní, všechny to bavilo.“ A klienti o tom mluví celé dny. No a pak jsou tady ty dennodenní kontakty na ulici, při kterých práce není tolik vidět, ale které jsou sakra důležitý.

Za co bych si dal Botu? Když jdete po ulici, vidíte tak blbě na dálku jako já a klienti na vás zdálky křičí „Čau streeťáku“, nebo vás na ulici zdraví neznámý děcka, tak asi za to.

Jak jsi se dostal k profesi?

V roce 2001 na SŠ mě oslovil bratranec, že nestíhá půl úvazek na Jižním Městě pod Městskou částí Praha 11 v agendě o sociálně nepřizpůsobivé občany. Takže jsem 4 hodiny týdně byl na buňce na Opatově, kde probíhalo poradenství pod o.s. Utopie (tehdy pod Petrem Syrovým) a hlavně jsem 6 hodin byl v relativně novém nízkoprahovém klubu Jižní pól (tehdy šéfoval Jindra Racek). Tenkrát nás tam takovýchto dobrovolníků bylo asi 6, jediný opravdový zaměstnanec byl právě „Ráca“. Na začátku jsme měli hodně rómské klientely, časem ale spektrum návštěvníků přibývalo. Tehdy jsem zjistil, že mě práce (spíše předávání zkušeností rozumnějšího punkáče mladým nerozumnějším návštěvníkům) s lidmi baví. Po maturitě na OA v roce 2002 mně skončil můj čtvrt úvazek za mateřskou dovolenou (na JP už pracovali skvělí Ilona Bacílková a Michal Votava coby kontakťáci) a jelikož mě moje nadšení stále neopustilo, šel jsem studovat VOŠ Pedagogickou a sociální. Během těch tří roků jsem byl s JP stále v kontaktu coby dobrovolník a zároveň jsem si tam odbýval své praxe. V lednu 2006 jsem při kombinovaném studiu UHK zkusil výběrové řízení na streeta na Jižní Město + Modřany a nastoupil do PRSA (Proxima Sociale, o.s. - „PRSO“), kde jsem doteď.

Slyšel jsem, že si občas přivyděláváš jako barman. Je rozdíl kontaktovat lidi za Barem a na ulici? Případně v čem?

Jelikož jsou platy v našem oboru takový jaký jsou, tak se každá malá domů hodí. Barmanil jsem už na VOŠ, takže jsem měl čas se něco i přiučit. Nyní už si ale pouze vybírám zajímavé akce. Rozdíl je veliký, lidi jdou do baru nebo na fesťák za jasným cílem - pobavit se. Takže přijdou, objednají si a je jasno. Na ulici je kontakt citlivější, objednávka se musí „vychytávat“.

Když tak nad tím ale uvažuji, tak z velikého nadhledu je to podobné. Důležitý je vzájemný kontakt, kde stojím já, kde ten druhý a co bude to společný (Zahrada rulzzz :o)). Taky za jakých okolností a jak jsme naladěni. Zkazit se dá vše, určitě jsi potkal nepříjemnou obsluhu či viděl nepříjemného zákazníka. To je pak kontakt těžší. Ale zase i naopak.

Poslední dobou jsem si zkusil i bedňáka a musím říct, že paráda; člověk se manuálně unaví, poslouchá co kam, zkoukne co postavil a moc nemusí přemýšlet.

Dlouho jsi dělal street na Jižáku kde taky bydlíš, vidíš v tom nějaká omezení nebo naopak výhody?

Obojí, ale už jsem si zvyknul. Stále dělám na Jižáku, ale hlavně jsem tu vyrůstal. Výhodou je to, že znám většinu míst, kde se dá scházet a lépe zachycuji atmosféru na sídlišti. Nevýhodou je přesah klientů (přestože nejsou přímo moji, stejně je znám ze společných PRSO akcí) do soukromého času. Není to tak, že by na mě zvonili (doufám, že ani nebude), ale potkáváme se. Musím ale přiznat, že jejich šestý smysl funguje a mimo práci mě moc nekontaktují. Ani já je. Taková nevyřčená gentlemanská dohoda o volném čase.

No a do místních hospod jsem nechodil ani dřív.

Cítíš se při práci na ulici spíš jako solitér nebo týmový hráč?

Gapi Hmm, těžká otázka. Na ulicích JM jsem 3,5 roku sám. Hodně spolupracuji s kolegy na společných akcích. Více než slušně spolupracujeme s NZDM Ymkárium a Dixie, které sídlí rovněž na Jižáku. Mám rád super a intervize. Když mám u sebe stážistu, tak nejsem úplně ve své kůži. Tak si vyber…

Jaké máš pracovní plány pro další období?

Zklidnit moi účast na velkých akcích (další byla 23.6. Marína street párky IV a Rap z ulice vol. 2. Jo a v září festival Dobytí Jižního pólu IX - jste zváni!) a více se zaměřit na ulici.

Samozřejmě využít prázdniny k odpočinku.

Kočka nebo pes?

Pes. Fenka Gapi. Je to ale číča, co?

Nějaké vzkazy?

Díky všem, které jsem kdy potkal. Kdybych vás nezdravil, tak fakt blbě vidím na dálku.

Díky za rozhovor.

Jindra Racek a Jiří Kocourek