Pavel Anděl v tom lítá (s námi)

• Zkrátka bude se toho dít moc a moc a Ty jsi se rozhodl pomoci a propůjčit celému tomu kolotoči svou tvář a jméno. Proč?

Mám pocit, že spoustu požitků, které považujeme za samozřejmost, protože je máme k dispozici nebo nám je dali rodiče výchovou, nevnímáme a vůbec si neuvědomujeme, že je čím dál, tím víc lidí, kteří hledají své místo v životě a nemají to vůbec jednoduché. A to nejde o žádné postižení. Současnost není nakloněna komunikaci mezi lidmi tou nejzákladnější formou rozhovorem, osobním kontaktem. Všichni mailují, smskují, telefonují, ale když si mají něco říci z očí do očí, vázne to nebo se tomu vyhýbají. V rodinách je to v podstatě stejné.

Vzniká celá generace mladých, kteří jsou pohlceni touhle dobou a jen někteří si s tím dokážou poradit sami. Nemají nic nalinkované, jako jsme měli my, ale ta svoboda volby někdy přichází příliš brzy a nepřipravení mohou mít velké problémy. Čím je člověk starší, tím to vnímá víc a když má čtyři děti jako já, musí na tohle narazit dříve nebo později.

• Jaký jsi byl jako teenager? Jak bylo v Chebu?

Jejejeje… To je podpásovka. Představ si „Zlaté dítě“ v tom nejhorším slova smyslu. Od nevinných „fórečků“, kdy jsme vynesli Trabant našeho třídního po schodech do prvního patra, přes vstup do klubu hippies zdemolováním záchodů na zimním stadionu až po simulovanou sebevraždu oběšením spolužáka na pouliční lampě pomocí divadelních popruhů a následného výslechu na policii. To všechno jen tak, aby nebyla nuda…Koneckonců Cheb je na hranici s Německem, takže ani sehnat nějaké ty „dobroty“ pro povyražení nebyl problém. Nikdy jsem si nic nepíchnul, ale jinak jsem vyzkoušel leccos. Moje zábavy ukončilo seznámení s hercem Františkem Husákem. Je už na pravdě boží, ale on je vlastně ten, který asi může hodně za to, že jsem se nasměroval jinam. Ukázal mi divadlo a všechno, co k tomu patří a nechal mě si to vyzkoušet na vlastní kůži. Navíc měl za sebou pobyt v protialkoholní léčebně. Hodně jsme spolu mluvili. O všem. Proto si myslím, že pro spoustu teenagerů dneska je hrozně důležité potkat toho svého „Františka Husáka“. 

• Tvůj tatínek měl zajímavé dětství, že?

Můj tatínek je námět na román. Už to i televizně zpracovali v seriálu Příběhy železné opony, ale tam je jenom kousíček. Můj tatínek je syn muže, který létal v Británii jako legionář. Po válce se přestěhovali do Františkových lázní, tam si zařídili hotel. V roce 1948 chtěli utéci přes hranice před znárodněním, ale chytili je a mého dědečka zastřelili. Otec potom vyrostl u tety a zažíval něco, co si moc nedovedu představit. Například musel stát jako „kopečkář“ pravidelně na hanbě s batohem na zádech. Dodnes ho na záda nevezme. Když ho některý spolužák pozval domů, většinou tam našel své hračky, které rodiče těch spolužáků rozkradli v hotelu spolu s veškerým dalším majetkem. A mohl bych pokračovat ještě asi hodinu a nebralo by to konce. Můj tatínek má prostě „pestrý“ život. 

• Máš děti?

Mám čtyři děti  ze dvou manželství. Jakuba, Matěje, Rozárku a Amálku. Všechny jsou naštěstí zdravé a mají se navzájem rádi. V tomhle ohledu jsem asi šťastný člověk. 

• Jak se daří výchova?

Jakub je už samostatná jednotka a studuje architekturu, Matěj válčí na gymplu v Karlových varech, Rozárka je ve třetí třídě ZŠ a Amálce je devět měsíců. Snad budou všichni v pohodě a já jim budu schopen pomoci, když budou potřebovat a stát o to! (smích) Byl bych rád, abych dokázal fungovat alespoň stejně, jako můj otec a mamka. Nikdy mě do ničeho nenutili a měl jsem pocit svobody. Přitom velmi dobře všechno, co jsem prováděl věděli a mapovali.Pamatuju si zvláštní jistotu, že ať se stane cokoli, ať budu mít jakýkoli problém, oni tady jsou. Rád bych, aby tuhle jistotu měli moje děti, tak snad to dokážu. 

• Vydržel jsi někdy něco dělat pořádně a dlouho? Třeba sport, hrát na něco?
;

Na to mám docela vlohy. Judo jsem dělal 11 let, než jsem se zranil a musel toho nechat. Soutěžní tanec 4 roky a docela úspěšně. Muziku celou střední a vysokou školu. Nejdřív s bráchou a potom se spolužačkou Bárou Hrzánovou. Je pravda, že krátkou dobu jsem hrál fotbal. 2 měsíce. Potom jsme hráli mistrák, mně dali do branky a prohráli jsme 14:0.Myslím, že bylo hodně důležité, aby mě to bavilo a abych měl pocit, že v tom sportu nebo té činnosti můžu být hodně dobrý. Tam je potom obrovská motivace to dokázat. 

• Zašel bys jako náctiletý do nízkopraháče?

Strašně záleží na tom, od koho se o tom dozvím. Jaké informace budu mít a v jakém stavu mě to zastihne. Sám od sebe bych tam asi nedorazil nikdy. Předsudky, ješitnost a další vlastnosti, kterými oplývám, by mně v tom asi zabránili. Osoba streetworkera je podle mě v tomhle ohledu klíčová. 

• V klubech nízkoprahových zařízení mají většinou nějakou kapelu a zkušebnu. Nezajdeš někdy na koncert?

Určitě. Chodím po klubech, protože pořád hledám nějaké zajímavé a nové kapely. Někdy je to trochu úmorné, někdy zábavné, ale čas od času se něco objeví… 

• Myslíš, že se v takovém klubu může zrodit nějaká nadějná skupina, zpěvák, zpěvačka, které si třeba jednou pozveš do Noci?

Chtěl bych na podzim připravit Noc o streetworku s lidmi, kteří to dělají. Ale nejdůležitější bude, aby tam byl právě výsledek. Musím najít kapelu a lidi, kteří budou schopní a ochotní mluvit o svých zkušenostech z nizkoprahových zařízení. To by byla supermotivace. Pro všechny.

• Ty jsi měl kapelu. Na co umíš hrát nebo zpíváš?

Už jsem to nakousnul. S bráchou jsme měli folkovou kapelu Tymián a docela nám to šlo. I na Portě v Plzni jsme byli. (smích) Na vysoké škole jsem se potkal s Bárou Hrzánovou a dali jsme dohromady skupinu Condurango. Já hrál na všechno, co bylo potřeba. Od kytary, kontrabasu, různých bubínků, až po saxofon. Zpívali jsme a skládali s Bárou. Po škole jsme se rozprchli a já začal směřovat jinam. Bára pořád Condurango drží a dokonce měli nedávno křest CD. A pozor! Na gymplu jsme měli ještě jednu kapelu. Existovala 14 dní, jmenovala se Srdeční kolaps a veřejně jsme hráli jednou. Shořel nám komplet půjčený aparát, takže jsme zase rychle skončili. 

• Jak vzniklo studio, ze kterého se Noc s Andělem vysílá?

Původní studio Noci je novinářský salonek komunistické televize. Zalezli jsme si tam, abychom nemuseli pořád bourat dekoraci, abychom se tam mohli scházet a přemýšlet nad tím, co se bude v Noci dít a vymýšleli, jak to budeme dělat. A aby nás tam nikdo nerušil. Dokonce tam byla obrovská plastika s dělnickým motivem, kterou jsme museli rozbít, abychom jí dostali ven. Byla tak obrovská, že neprošla žádnými dveřmi. Jak jí tam dostali, nechápu. Dneska umíme vysílat z tohoto „salonku“, z normálního velkého studia i z jakéhokoli místa v republice. 

• Co teď chystáš zajímavého?

Zásadní změnu hudebního informačního magazínu Poprask. Bude víc o fenoménech a zajímavostech. Informace zůstane, ale nebude základním kamenem, bude doplňkem. A bude se jmenovat JUKEBOX a bude mít moderátora nebo moderátorku. Těšte se. 

• Co bys vzkázal náctiletým, kteří nevědí co se sebou?

Obecně nic. Cokoli bych tady řekl, bude krajně nevěrohodný. Musel bych se potkat s každým osobně. Potom to může mít význam.

A vlastně asi něco přece. Až půjdete okolo nízkoprahového zařízení nebo vás tam někdo bude zvát, zkuste to. Za pokus nic nedáte.

Díky za rozhovor.

Jiří Kocourek